Židovské muzeum v Praze připomíná výstavou Příběh pokračuje 20 let své činnosti jako nestátní organizace
Židovské muzeum v Praze si letos připomíná 20. výročí své samostatné činnosti – v roce 1994 totiž stát jeho sbírky vrátil židovským organizacím. Muzeum se tak mohlo začít rozvíjet – a to po vskutku dlouhých 44 (čtyřiceti čtyřech) letech, kdy státní orgány využívaly muzeum jako turistický cíl a spíše než jeho rozvojem se zabývaly tím, jak jeho sbírky rozprodat do zahraničí. Výběr z několika tisícovek předmětů, které muzeum za posledních 20 let získalo do svých sbírek, představuje nová výstava Příběh pokračuje.
Více než stovku výjimečných exponátů ukazuje výstava Příběh pokračuje, která je otevřena do 3. srpna v pražské Galerii Roberta Guttmanna. Jejich škála je široká – od takzvaného vysokého umění až po drobné předměty běžné denní potřeby, jak říká jedna z kurátorek výstavy Michaela Sidenberg.
„Co se týče variety těch předmětů, tak je to skutečně od malby, přes grafiku, kresbu, plastiku, fotografii, jsou tady například nádherné ručně kolorované diapozitivy, které sloužily jako učební pomůcka, ale je tady třeba i ručně malovaná kinoreklama. Potom jsou tady předměty z domácností, ať už jsou to takové lepší salóny, kde se objevuje řada porcelánu, rodinných fotografií, ale i třeba tabatěrky a soubory na holení. A jsou tady samozřejmě i synagogální a liturgické předměty obecně, synagogální textilie, synagogální stříbro, částečně také předměty z geniz, což byla speciální úložiště pro liturgické předměty, které z důvodu nějakého poškození už nemohly dále sloužit tomu původnímu rituálnímu účelu a ukládaly se do těchto geniz.“
Michaela Sidenberg rovněž vysvětluje, proč má výstava název Příběh pokračuje:
„Je tady samozřejmě několik vrstev toho významu. V první řadě tím chceme naznačit, že ten příběh Židovského muzea v Praze, který nebyl vždycky jednoduchý a je v něm řada až tragických zákrut a peripetií, pokračuje dál. Ale samozřejmě i řada těch předmětů, které tady vystavujeme, má mnoho zajímavých příběhů. Jednak to jsou příběhy těch předmětů a jednak příběhy jejich majitelů. Ty předměty sbíráme ne pro jejich estetickou hodnotu, ale právě proto, že se za nimi ty příběhy skrývají. Jsme muzeem kulturní a sociální historie, čili se snažíme právě tuto kulturní a sociální látku rekonstruovat a dokumentovat.“
Příkladem exponátu se silným příběhem je soubor vzorníků a produkce textilní továrny Arnold Kraus z Hronova, jak vypráví druhá kurátorka výstavy Dana Veselská:
„Arnold Kraus založil svou továrnu v roce 1895 u Hronova. Jeho syn potom v provozu té továrny pokračoval a vnuka zakladatele poslali v roce 1939 oslovit americký trh, takže odjížděl s výbavou celé produkce – vzorníků, firemních materiálů atd. – a s tím se snažil prosadit ve Spojených státech. Po vypuknutí války už ve Spojených státech zůstal, což ho zachránilo, protože celá rodina Krausů byla vyvražděna v období šoa. Ten materiál k nám přišel od jeho neteře, která byla tak laskava, že nám po jeho smrti věnovala celý ten soubor, který je dnes jednou z mála připomínek jedné z nejvýznamnějších textilek ve východních Čechách.“
K dokladům takzvané každodennosti, tedy toho, co lidé nosili, měli v domácnosti apod., patří například emailové medailonky podobné Madonkám, které jsou rozšířené v majoritní společnosti, jak říká Dana Veselská:
„My jsme zatím dokumentovali čtyři kusy, máme podobné medailony, které mají na té přední straně Mojžíše a na zadní straně hebrejskou modlitbu. Máme tady ložní povlečení, které odpovídá vybavení v majoritní společnosti, liší se jenom formou záznamu toho monogramu, takže na tom našem je ten monogram v hebrejštině.“
Zajímavým exponátem je válec s děrovaným pásem, který obsahuje zvukový záznam skladby významného německého skladatele. Na výstavě je k dispozici i video, jak tento pás ožívá v automatickém klavíru, tzv. pianole. Dana Veselská o něm říká:
„Obsahuje Kol nidrei od Maxe Brucha. Záznam na ten papírový pás, podle kterého potom automatický klavír hraje, vznikl podle autorského provedení té skladby přímo Maxem Bruchem.“
Na výstavě Příběh pokračuje je možné strávit vskutku celé hodiny, protože má i zajímavou interaktivní část. Díky moderní technice si návštěvníci můžou prohlédnout i exponáty, které nebylo možno vzhledem k jejich rozměrům nebo technickému stavu vystavit přímo. Také si můžou některé z předmětů prohlédnout detailněji nebo si je prolistovat.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
