Ta kůra je geniální, aneb představte si, kdyby nebyl skořicovník

5. březen 2021

Zelené světy s Pavlem Chloubou a Hankou Šoberovou přinášejí novinky z říše rostlin, informace o druzích a pěstování kapradin a jak a kam správně vysazovat angrešt a rybíz. 

A ačkoliv jsou Zelené světy nabité zajímavostmi, tady na webu se soustředíme na fejeton Pavla Chlouby o kůře všeho druhu. Vše ostatní (i s tím fejetonem) si ale také můžete poslechnout online v záznamu vysílání dalšího vydání Zelených světů.

Ta kůra je geniální

Tak přesně takto reagovala Anežka, když dosypala poslední pytel mulčovací kůry na čerstvě založený záhonek nízkých keřů. Zakryla tak trochu pošlapanou jílovitou půdu a v mžiku měla uklizeno. Abych byl upřímný, nedivím se Anežce, ani tisícům dalších tvůrců svého zahradního prostoru. Používání mulčovací kůry má z hlediska estetiky samé bonusy. Přinese radost po dobře odvedené zahradnické práci. Pokud práce dobře odvedena není, nevadí. Kůra na dobu poměrně krátkou, dobře zamaskuje i to, co v půdě být nemá. Za to ovšem mulčovací kůra nenese žádnou právní ani věcnou odpovědnost, neboť zbytky pýru, pampeliškových kořenů a oddenků pcháče, ke kůře nemají takový respekt, jak by si nepochybně zasloužila.

O tom jsem ale vlastně ani mluvit nechtěl. V každém případě Anežce posílám velké poděkování za geniální větu o geniální kůře. Některé druhy stromů mají totiž kůru opravdu geniální. Někdy bychom asi měli mluvit o borce, neboť tak se správně nazývá vrchní část kůry, kterou vnímáme při pohledu na strom.

Představte si třeba, o kolik vjemů by byla naše civilizace ochuzena, kdyby matka příroda někde v asijské džungli pro dobro světa nevytvořila skořicovník. Některé národy světa označují skořicovník termínem canella, což je slůvko italského původu značícího trubičku. Do trubičky se totiž svine vnitřní kůra sundaná z větviček a ručně zbavená vnější borky. Za vznikem trubičky, tedy skoro finální podoby, ve které se skořice vydává z plantáží do světa, stojí pěkná porce ruční práce. To, že se kůra po zpracování pěkně zkroutí do trubičky je moc hezké – a hodně o tom vědí třeba floristé. Opravdová genialita skořice se projeví až v následném kroku, když se z trubičky stane prášek. Anebo – připouštím – když se v hrníčku s vínem nechá svařit kousek skořicové kůry s hřebíčkem, badyánem a podle chuti i přiměřeným množstvím cukru.

S vínem souvisí další, ale úplně jiný druh stromu, jehož kůra je minimálně tak geniální, jako ty dříve zmíněné. Možná tušíte, že se chystám představit korek a hlavně strom, ze kterého se korek získává. Je to dub korkový, impozantní druh s mohutnou korunou, který má svůj domov v jihozápadní Evropě a severní Africe. Korek je kůra, která se získává z kmene a hrubých větví tohoto hodně magického stromu. Slupuje se ve velkých plátech a odváží se ke zpracování. Vyrábějí se z něj nejenom korkové zátky, dřeváky a podlahové krytiny, ale i další věci, které by vám možná vyrazily dech. Z korku mohou být docela vkusné kloboučky – a poslouchejte, milé dámy, také se z něj dají vyrobit vkusné kabáty, kabelky a dokonce i deštníky. Odít se do korku je sice trochu extravagantní, ale jinak možné. Genialita korkového dubu stojí ale přeci jenom někde jinde. Neznám jiný strom, který by dokázal to, co korkový dub.

Když se sloupne kůra po celém obvodu kmene, každý slušně vychovaný strom na to uhyne. Korkový dub ne. Naopak – po tomto drastickém zásahu nějaké dobře utajené mozkové centrum stromu vyšle jasný pokyn, který zní – korkové buňky, množte se. Tak se pomalu po obvodu všech uměle poškozených větví a kmene začne vytvářet zcela nová vrstva korkové hmoty. Zajímavé je, že při tomto procesu strom ze vzduchu spotřebovává násobně větší množství oxidu uhličitého, aby ho na dlouhá léta uvěznil ve své nově vznikající kůře. Za dalších 6-7 let se mohou dělníci se svými speciálními nástroji vrátit k tomuto dubu a odebrat mu další porci korkových plátů.

No uznejte, není to geniální?

Nemůžu jinak, ještě jeden strom má tak geniální kůru, že si zaslouží, abych mu věnoval trochu pozornosti. Za všechno může malárie, snad jedna z nejhorších nemocí světa, která od dob pradávných zdržovala civilizační vývoj, kosila zdravé lidi bez ohledu na sociální postavení a ovlivňovala války i jednotlivé vojenské bitvy v mnoha oblastech světa. A pak se to stalo – od jihoamerických obyvatel se evropský člověk dozvěděl o stromu s hořkou kůrou, kterou obyvatelé dnešního Peru označovali názvem quina-quina. Možná v slovech quina-quina někteří slyšíte podobnost se slovem chinín. Z toho pak vzniklo i naše pojmenování chinovník, což je další strom s geniální kůrou. Kdo měl chinin, byl vyzbrojen k boji a měl naději přežít i v dobách míru. Také se proto o chinovník docela přetahovaly různé evropské mocnosti. Chvilku měli navrch Angličané, chvilku Holanďané. Když nacistická vojska říše dobyla Amsterdam, zásoby chininu byly tím, co je zajímalo ze všeho nejvíce. Spojenci touto a ještě jednou další loupeží přišli o 90 % svých chininových zásob, čímž se jejich bojeschopnost v tropických zemích snížila na minimum. Nutno dodat, že příběh chininu je nervy drásající, ale nic to nemění na tom, že i chinovník se může pyšnit statutem stromu s geniální kůrou.

autoři: Český rozhlas České Budějovice , Pavel Chlouba | zdroj:
Spustit audio