Neplivej mi do tváře. Výstava bosenského výtvarníka Mersuda Selmana
Být Rom a zároveň gay a ještě k tomu v Bosně a Hercegovině – i o tom vypovídá výstava Neplivej mi do tváře výtvarníka Mersuda Selmana, která je do 30. června vystavena v prostorách pražské Novoměstské radnice na Karlově náměstí. Její autor vystudoval výtvarné umění v Banja Luce, následně v Budapešti studoval angličtinu a nakonec zakotvil v Berlíně. Natáčela s ním Jana Šustová.
Výstava Neplivej mi do tváře představuje 16 velkoformátových olejomaleb a videoprojekci. Na tomto projektu pracoval Mersud Selman více než rok.
„Ten projekt má hodně různých inspirací, nejde jen o autoportréty, ale inspirací je mi i to, že se každý den něco děje a já každý den přemýšlím o tom, co se se mnou děje a kdo vlastně jsem. To pro mě byl základ, když jsem se rozhodl, že chci udělat projekt o diskriminaci a o identitě romských homosexuálů, protože to jsem já. A to pro mě je to hlavní téma. Na stěnách zde vidíte různé portréty, zároveň jsou součástí výstavy i různé rozhovory, které jsem připravil online. Některé jsou anonymní. A první z nich vznikl na základě rozhovoru s mojí mámou, protože ona mi poskytla hodně podpory. Ona byla první v mém projektu, s kým jsem dělal rozhovor. A ona byla také první, komu jsem v životě řekl, že jsem gay.“
Se svou identitou Roma a homosexuála se vypořádával postupně.
„Jako pro Roma z Bosny to pro mě v dětství bylo trochu těžké, když jsem chodil například do základní školy. Po základce už jsem byl puberťák, tak jsem musel přijmout sám sebe, jaký jsem. A potom mě i lidé přijali, jaký jsem, a už jsem nezažíval stereotypy o Romech. Osvobodil jsem se v tom, jaký jsem. Už jsem se necítil jako Rom, ale jako člověk, který bez problémů studuje a má své sny.“
Mersud Selman se narodil v roce 1986 a od dětství šel za svými sny. Výtvarníkem se stal nejen on, ale i jeho bratr a sestřenice.
„Vím, čeho jsem chtěl dosáhnout a to bylo dělat umění. Umění jsem vystudoval a teď je ze mě umělec. Měl jsem hodně výstav, nejen tady v Praze, ale moje poslední výstava byla v Bihači, tedy v mé vlasti. A tam bylo fajn, že mě lidé poznali a říkali: ‘Jé, to je skvělé, že Romové jsou takhle civilizovaní, chtějí chodit do školy a pracovat.’ Potvrdil jsem, že ty stereotypy neplatí. Myslím si, že i já, můj bratr a moje sestřenice jsme to měli podobné – prostě jsme se snažili něco dělat, něčeho dosáhnout a měli jsme různé možnosti – teď jsme všichni umělci, ale neděláme umění kvůli tomu, že bychom chtěli být slavní nebo že bychom to chtěli dělat pro sebe. Ne, chceme mít prostě normální kvalitní život. A umění já osobně dělám pro vás pro všechny, a ne sám pro sebe.“
Život komunity LGBTQ v prostředí utvářeném tradičními hodnotami a myšlenkami popisuje Mersud Selman následovně.
„V Bosně a Hercegovině je mnoho příslušníků komunity LGBTQ, je tam hodně homosexuálů a je to tak, že mají rodiny, vedou rodinný život, ale je to proto, že mají strach říct, jak to doopravdy mají, protože pořád na ně má vliv ta balkánská mentalita, to znamená, že se hodně zamýšlí nad tím, co by asi řekli ostatní a jak by to potom vypadalo, když žijí na malém městě a to město by už pak pro ně bylo příliš malé. Takže proto to raději neříkají. Myslím si, že těch lidí v současné době je hodně, protože nemají ten pocit, že to mohou říct a chybí jim ta svoboda. A myslím si, že svoboda je právě to, co v Bosně a Hercegovině potřebujeme a co nám chybí.“
Výtvarník to ve své vlasti zažil na vlastní kůži.
„Co se týče mého comming outu, tak já už ve své vlasti jsem žil jako homosexuál. Samozřejmě, někteří lidé si toho všimli dřív, někteří říkali, že to není možné, že to tak nemůže být, že to není hezké a že jsem nemocný. Spousta lidí věděla, že homosexuál jsem. A co se týče mého vnímání, tak já jsem se snažil jít tou svou vlastní cestou, dělal jsem to, co jsem chtěl dělat. Chtěl jsem být Mersud Selman, umělec, malíř, chtěl jsem žít ve svobodě a nechtěl nosit žádnou masku. To znamená, že z mého pohledu to bylo takové učení za pochodu, jak fungovat, abych byl sám sebou. Protože kdybych nebyl sám sebou, tak nebudu mít svobodu a nebudu moci dělat to, co chci dělat.“
Na výstavě Neplivej mi do tváře je také obraz bratra Mersuda Selmana, který je pro něj velmi významný. Dokonce společně studovali výtvarné umění v Banja Luce.
„Můj bratr je pro mě vším, vždy stál na mé straně, protože se známe. Mám celkem dohromady pět bratrů. Můj bratr je mimochodem také homosexuál a drželi jsme vždy hodně při sobě. Každý den si píšeme, sdílíme své pocity a myšlenky.“
Kontakt s bratrem je nejen osobní, ale i profesní.
„S bratrem spolu pořád komunikujeme. On mi pošle svůj obrázek, já mu pošlu můj a pak si je navzájem komentujeme a kritizujeme. Řekneme: ‘Tohle je skvělé,’ nebo ‘Tohle se Ti teda nepovedlo, to se musí zlepšit.’ Určitě bych s bratrem rád podnikl nějakou výstavu, aby svět věděl, že jsme celá umělecká rodina Selmanů, že mám bratra a že máme co nabídnout a ukázat.“
Mersud Selman se ve svém umění nezaměřuje jen na menšiny, ke kterým sám patří. V roce 2016 představil v Budapešti výstavu s názvem Ticho, ve které se soustředil na ženy.
„V Budapešti jsem vytvořil dvacet portrétů, které byly vystaveny na Středoevropské univerzitě. Tam se jednalo o romské ženy, protože v současné době to na Balkáně je tak, že právě romské ženy jsou nejvíce diskriminovány a já si myslím, že je zapotřebí, aby to skončilo, protože ta diskriminace přichází zejména ze strany mužů.“
Výstava Neplivej mi do tváře byla v Praze zahájena v rámci Světového romského festivalu Khamoro.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
