Naučná stezka po hornických památkách u Rtyně vede krásnou přírodou

Když se v Markoušovicích v roce 1590 objevilo uhlí, znamenalo to pro zdejší kraj fatální změnu. Ne snad, že by se místním uhlím dalo topit v kamnech. Mělo dokonce svůj obchodní název – vulkanit. Šlo o velmi kvalitní kovářské uhlí určené k průmyslovému využití. Bylo totiž tak výhřevné, že by propálilo běžná domácí kamna. Na rozdíl od později otevřených dolů na Ostravsku či Kladensku, tady uhlí „vystupovalo“ z kopců. Těžilo se tedy na povrchu, ale ze svahů jej bylo potřeba svážet dolů.

K přepravě sloužily koňské dráhy, které uhlí svážely po vrstevnici. Ovšem k dráze muselo uhlí dopravit zvláštní zařízení zvané bremst. Jeho pojmenování pochází z německého výrazu die Bremse - brzda, protože vozíky s uhlím byly navázané na nekonečném laně a ty těžší vytahovaly nahoru lehčí prázdné. Aby neletěly neřízeně ze svahu, brzdilo je důmyslné zařízení. Zářezy v krajině dodnes bremsty připomínají, bylo jich tu celkem pět.

Dědičné doly a selské kutačky

V Jestřebích horách nebyly nikdy velké doly, vždy šlo jen o malá důlní díla pro 5 až 20 horníků. Byly to tzv. dědičné doly, které se dědily z generace na generaci, respektive právo k dolování. Někdy se jim také říkalo „selské kutačky“, protože si v nich místní zemědělci přivydělávali v zimě, kdy nebyla práce na poli.

Tudy vedla koňská dráha, která svážela uhlí|foto: Jiřina Šmídová

Hrabě Schumburk, majitel náchodského panství, do kterého okolí Rtyně v Podkrkonoší a Malých Svatoňovic patřilo, nechal vystavět síť koňských drah. Hřebenová cesta nese po něm název Panská.

Naučná stezka po hornických památkách měří celkem 12 kilometrů. Cestou je možné narazit na Schaumburskou myslivnu, odkud je krásný výhled do kraje. Další kamennou stavbu zdobí typický erb, jedná se o původní budovu strojovny. Vedle ní stojí dlouhá roubenka, která sloužila jako zázemí horníků, ale také cáchovna, kde sídlil úředník a rozděloval horníkům práci.