Jsem ráda, když ještě můžu svou pomocí někde přispět, říká architektka Eva Jiřičná

Eva Jiřičná za svou práci získala Řád britského impéria a nedávno z rukou českého prezidenta převzala Řád Bílého lva třetí třídy. „Mám štěstí, že od chvíle, co jsem začala studovat architekturu, mě to baví.“

Práce má pořád dost. Rozpracovaných má spoustu projektů. „Pracuju na projektu na Žižkově a ten se neustále vyvíjí, takže ze tří věží už bude jen jedna. U Šáreckého údolí se staví nové bytové domy. Podílím se na rekonstrukci zámku v Pardubicích, kde budujeme nový hudební salonek,“ vyjmenovává několik ze svých akcí v tomto roce. „Jsem ráda, když ještě můžu svou pomocí někde přispět.“

Válečné dětství

Narodila se ve Zlíně, ale v necelých pěti letech se rodina přestěhovala do Prahy. Dětství prožila ve válečných letech, i proto je jí z válek úzko. „Pamatuju, jak nás ve školce učitelka učila cupovat látky, které sloužily jako obvazy pro vojáky. Já si samozřejmě nedovedla představit, jaké to je, když někdo někoho zraní. Když později byly nálety, maminka mě kryla tělem, bomby padaly kousek od nás.“

Do školy nastupovala 1. září 1945. „Cítila jsem soudržnost lidí tím, co prožili. Ale ta destrukce města byla děsivá. Z válek mám hrůzu. Nikdo nechce bojovat a přitom je tolik lidí, kteří ty zbraně používají. A čím je člověk starší, tím hůř se s tím smiřuje.“

Eva Jiřičná ve studiu|foto:Rostislav Šebesta, Český rozhlas

Londýn, tatínek a Kaplický

Jako studentka dostala pozvání na stáž do Londýna. Rok trvalo, než získala povolení. Odjela 31. července 1968. „Tři neděle poté došlo k invazi. Nemohla jsem tomu uvěřit. Pár přátel mě sice varovalo, ale já byla tak naivní, že jsem si myslela, že něco jako ruská invaze se nemůže uskutečnit. Byl to naprostý šok. Taky jsem si myslela, že to nebude dlouho trvat… Jako válka na Ukrajině, tyhle konflikty se ale strašně dlouho a špatně řeší.“

Po srpnové okupaci jí československé úřady zabránily v návratu domů. „Myslela jsem, že se do Prahy už nikdy nevrátím. Když jsem odlétala, plánovala jsem, že na Vánoce budu doma. Ani zimní kabát jsem si nebrala.“ Po čtyřech letech jí náhle zemřel otec. „Bratr ani já jsme nemohli jet na pohřeb. To pro nás byla velká rána. Tatínek byl taková oáza pozitivity. On viděl srdcem. Moc nemluvil, ale vždycky jsem u něj měla porozumění. Měl taky ohromný smysl pro humor,“ vzpomíná.

V Londýně se také seznámila s architektem Janem Kaplickým, s kterým ji pojilo partnerství i přátelství. „Říkali jsme mu Johan. Blíže jsme se seznámili na jedné silvestrovské party. Začali jsme mluvit o architektuře a mluvili pak o ní skoro padesát let. Pořád se stýkám i s jeho dospělým synem. A i když už tu není, vzpomínám na něj s úsměvem. V Anglii jsme prožili skoro patnáct let. Naše životy se sice ubíraly jiným směrem, ale zůstali jsme v té komunikační jednotě. Když se někomu něco přihodilo, volali jsme si – nejen v tom profesním životě, ale i osobním.“

Alex Mynářová a Eva Jiřičná|foto:Rostislav Šebesta, Český rozhlas

Proč nemá ráda používání titulů? Co si přeje v novém roce? Jak vzpomíná na rodný Zlín a jak vnímá, že tam může tvořit? Mluví několika jazyky, kdy a kde se je učila? Poslechněte si v pořadu Alex a host.