Jihočeši – Pavel Varvařovský

Málokdo ví, že také on je rodem i srdcem Jihočech. „A zvyky Moravák,“ dodává on. Jeho kancelář sídlí v Brně a k Moravě se váže i většina jeho profesní kariéry, kterou začal jako podnikový právník. Dnes sedmašedesátiletý ombudsman se rád věnuje také psaní, jeho fejetony vyšly i knižně. Je členem vědecké rady Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. A svůj příběh svěřuje tento týden Českému rozhlasu České Budějovice v cyklu „Jihočeši“.

Svoboda patří mezi nejfrekventovanější slova Pavla Varvařovského. Mluví o ní v souvislosti s volbou svého povolání, se studii ve zlatých šedesátých letech, s její ztrátou v době normalizace, s tlaky, které zažívá i od svých příznivců v současné funkci, a také s potřebou svobodně se rozhodnout i o tom, že tuto židli jednou opustí. Své omezené možnosti ovlivnit obsah českých zákonů v těch případech, které ze stížností vršících se mu na ombudsmanském stole jasně vyplývají jako potřebné, totiž kritizuje. „Vnukovi jsem slíbil, že než půjde do školy, budu zpátky v důchodu. A on půjde za rok, tak uvidíme,“ usmívá se.

Rodiče Pavla Varvařovského byli oba Budějovičáci. Maminka, prvorepubliková šampionka v tenisu, se za svobodna jmenovala Hůrská a tento rod pocházel od Prachatic. Druhá větev vedla do Tábora k rodině Gauseových. Pradědeček veřejného ochránce práv byl obchodníkem zbožím smíšeným a také kapelníkem. „Oskar Nedbal, když potřeboval sehrát třeba předpremiéru Polské krve, tak přišel za mým pradědečkem a tázal se ho, jestli by jeho orchestr byl schopen to secvičit, a pradědeček se uklonil a povídá, jistě, mistře, mohu vás ubezpečit, že celá naše rodina... Měl devět děti, holky zpívaly a všichni kluci hráli,“ popisuje Pavel Varvařovský.

Poslechněte si celé vyprávění tak, jak jej zaznamenala redaktorka Eva Kadlčáková: