Jedna zdravotní štamprlička po ránu? I ta může vypěstovat silnou závislost na alkoholu

6. únor 2018
Přípitek

Když nám kape na nukleus akumbens, cítíme se blaženě. To je podstata všech závislostí. O té na alkoholu mluvil v pořadu Zdravíčko Českého rozhlasu České Budějovice psychiatr Jan Tuček.

Konkrétně jde o zásobování části mozku dopaminem, látkou, která způsobuje uspokojení. „Vyplavuje se, když jíme čokoládu, počítáme peníze, chodíme běhat nebo pijeme alkohol,“ vysvětluje Jan Tuček s tím, že závislost na alkoholu bývá zpravidla na počátku psychická, dříve či později ale přechází v závislost tělesnou.

„Alkohol je skvělé anxiolytikum, tedy prostředek k rozpouštění úzkosti. Kdyby nezpůsoboval všechna ta negativa, byl by to skvělý lék na deprese. Proto ho lidé často začnou zneužívat. Jsou s ním šťastnější, zbavují se strachu, snáze komunikují. To je ale obvykle jenom dočasné,“ říká lékař.

Cesta od jedné sklenky k závislosti je podle něj různě dlouhá. „U někoho to může trvat rok, u jiného deset let, někdo se k závislosti třeba vůbec nepropracuje. Neexistuje přesné dělítko, od kdy je už člověk závislý. Díváme se na to tak, že pokud alkohol začíná přinášet problémy do života, mění životní styl, tak už mluvíme o závislosti,“ komentuje.

Cesty k alkoholismu jsou různé a skoro všechny mohou skončit v deliriu. Jan Tuček popisuje případy lidí, kteří se na psychiatrické oddělení nemocnice v Českých Budějovicích dostavili se silnými abstinenčními příznaky poté, co si celý život dávali jednu zdravotní štamprličku po ránu. Když pak ale třeba kvůli antibiotikům alkohol vynechali, závislost se projevila.

Opijí se jednou za čas, zato do němoty

„Existuje také fenomén rizikové pití. Ten se týká lidí, kteří nemají známky závislosti, nezvyšují dávky, nebaží po alkoholu, nemění styl života, dokonce ani nepijí pravidelně. Ale opijí se jednou za čas, zato do němoty. To je velmi nebezpečné pro ně i pro druhé, protože třeba sednou do auta a způsobí dopravní nehodu,“ doplňuje Jan Tuček.

alkohol, alkoholik, alkoholismus, závislost

Je to podle něj záludné v tom, že zatímco u závislého člověka okolí předpokládá, že by se něco mohlo stát, zde je to neočekávané. „Navíc naše společnost alkohol toleruje, pití posvěcuje, kdo se opije, je vlastně hrdina. Člověk si tedy problém dlouho nepřipouští,“ zdůrazňuje.

Lidé, kteří takto nárazově pijí, by se měli podle Jana Tučka zeptat svého okolí, zda vadí někomu jejich excesy, zda způsobují někomu potíže, zda jim je někdo vyčítá. Pokud některá odpověď zní ano, pak by se měli zamyslet nad tím, co se svým rizikovým chováním dělat.

„Vždycky je cesta ven,“ říká psychiatr Jan Tuček, „kdykoli je dobré začít abstinovat. Ale samozřejmě čím dříve, tím lépe. A závislý musí sám chtít. Přichází-li s tím, že ho někdo posílá, nebývá úspěšnost léčby taková.“

Léčba alkoholismu je celoživotní. Někdo si už nikdy nesmí dát ani skleničku (dokonce i kapky na kašel u něho mohou závislost znovu spustit), jiný si dokáže dopřát společenskou skleničku a víc se nenapít. „Neumíme předem říct, jak konkrétní pacient svou léčbu zvládne, ale už to, že třeba půl roku abstinuje, znamená, že udělal hodně pro své zdraví,“ uzavírá Jan Tuček.

  • Životní styl
  • Publicistika
  • závislost
  • alkohol
  • léčba
  • alkoholismus