Jaroslav Pouzar se pomalu vrací do běžného života

Nechybí ani na domácích zápasech Českých Budějovic v boji o návrat do extraligy. Hokejového srdcaře však duely nestrhávají jako dřív. Do hokeje ještě není podle svých slov tak "zažranej". "Strávil jsem šestašedesát dnů v nemocnici a přes měsíc jsem doma," řekl Pouzar v rozhovoru s novináři. Každým dnem se cítí lépe. "Minulé pondělí jsme byli na výsledcích krve. Snižují mi prášky. Mám 96 dní po transplantaci a lékaři říkají, že těch sto dní je nejkritičtějších." Trojnásobný vítěz Stanleyova poháru s Edmontonem a dvojnásobný mistr světa stále nepodléhá přehnanému optimismu. "Když mám cizího dárce, tak komplikace mohou nastat kdykoliv. Nemůžu si říct, že jsem se z toho dostal. Teprve až mi řeknou doktoři, že to bude dobrý. Pořád mi tam ještě kolují mé buňky, které jsou špatné. Ty je třeba zničit, sežrat," pokračoval.

Třiapadesátileté hokejové legendě objevili rakovinu krevních buněk loni v létě, potom prodělal chemoterapii a čekal na vhodného dárce kostní dřeně. Transplantaci se podrobil před Vánocemi v brněnské nemocnici a teď už má nejhorší období léčebných procedur za sebou. "Nebylo to příjemné, ale když to dopadne dobře, budu rád, že jsem tu transplantaci podstoupil. Doufám, že se to podaří," podotkl. První dny po operaci považuje za vůbec nejhorší. "Na izolaci mi bylo zle, nikdo za mnou nesměl. Ležel jsem tam a po třech dnech jsem si pod tím nízkým stropem říkal, že to tři týdny nevydržím a psychicky to nezvládnu," popisoval kritické chvíle. "Pomohla manželka, komunikovala se mnou a já nebyl sám. Ale už jsem strašně moc chtěl být doma. Našeho malého jsem neviděl přes šedesát dní. Vadilo mi to. Pak mě pustili domů, vzal jsem si kýbl a začal zvracet. Druhý den jsem byl ve špitálu znova. Zjistilo se, že mám vředy z prášků a byl jsem tam další tři neděle." Po návratu byl slabý a o tom, že by třeba pochoval syna v náručí, nemohla být ani řeč. "Pomalu jsem nemohl ani vyjít schody. Dostával jsem prášky, které mi jakoby užíraly svaly. Byl jsem jak starej vyschlej děda. Ručičky jak párátka," vzpomínal. Postupně nabírá zpět ztracené síly. "Sice jsem trochu slabší, cítím se ale líp, teď už přibírám. Shodil jsem předtím ze sto dvanácti kilogramů na devadesát šest, ale teď mám zase sto zpátky. Ve středu jsem dokonce začal lehce posilovat. Nedělám ještě všechno, ale jsem samostatný a malého unesu." Dá se říct, že Pouzar v boji se zákeřnou nemocí vede, má blízko k vítězství, ale sám ví, že se může také všechno zkomplikovat. "Myslím, že se té nemoci zbavuji. Ale lékaři to mohou vidět jinak. Po krevním rozboru řeknou - všechno v pořádku, ale tady něco je. Zkusíme tyhle prášky. Nemůžu říct stoprocentně, že budu zdravý. Ale věřím tomu," pravil. Nejvíce se těší na okamžik, až to uslyší od lékařů. "Až řeknou, že můžu začít víc sportovat. A až mi řeknou, že ty moje špatné buňky jsou už sežraný a fungují ty nové. Pak budeme moct jet na dovolenou. Až to uslyším, znova se narodím. Budu mít dvoje narozeniny za rok, to je přece dobrý," smál se Pouzar. Jeho o několik let mladší manželka si ho hýčká. Postarala se o Pouzarovy podnikatelské aktivity a teď mu doma vyváří, ale s jídlem má českobudějovický patriot trošku potíže. "Jak jsem doma, častěji jím. Mám pořád chuť do jídla, ale žaludek zlobí, ale naštěstí ne moc," pokračoval Pouzar. Problémy mu dělá chuť. "Jelikož jsem ztratil chuťové buňky po chemoterapii, každé jídlo mi najednou chutná jinak. Ještě se mi to nevrátilo zpátky. Zdá se mi, že mě všechno pálí. Řízek chutná, jako když polykáte piliny."

Pouzar může chodit mezi lidi, ale musí si dávat velký pozor. "Teď už to není tak přísné. Třeba na hokeji je ale spousta lidí, takže radši sedím v kukani," řekl. Emotivní návrat na českobudějovický stadion prožil před startem finále první ligy proti Ústí nad Labem. Vhazoval totiž slavnostní buly. "Měl jsem slzy v očích," pokračoval muž, který se v minulých letech vracel na trenérskou lavičku, aby mužstvo zvedl. Rizika návštěvy zaplněného stadionu konzultoval s lékaři. "Šel jsem v roušce, až na ledě jsem ji sundal. To by musel někdo kýchnout, aby z toho třeba byly problémy. Nechci ale chytit žádnou infekci. Antibiotika by byly další prášky navíc. Nešlo by asi o nic kritického, ale lepší neriskovat. Vždyť já se vyhýbám i živým kulturám třeba v jogurtech, nesmím jíst nivu," podotkl.

Pouzar přemýšlí na tím, že na jeho hokejovou generaci sedla nějaká černá můra. "Já mám problémy, další budějovický hokejista Míra Dvořák taky, Ivan Hlinka se zabil při autonehodě. Ale když se zajímáte o tuhle nemoc, zjistíte, že každý třetí v téhle republice má nádorové onemocnění. Když to tak vezmete, když je někdo zdravý, tak má prostě jen kliku," uvedl. Jako každý jiný člověk přemýšlel, proč si tato nemoc vybrala právě jeho. "Tohle je nemoc, u které člověk neví, kde se vzala. Co za to může. Když si uženu zápal plic, tak si za to můžu sám, ale takhle?" Řada lidí Pouzara v boji podporovala a mezi nimi i bývalí spoluhráči z Edmontonu včetně Wayna Gretzkyho. Pomáhaly mu i příklady úspěšného boje s rakovinou u dalších sportovců, třeba fotbalisty Václava Kolouška. "Ovšem každý máme jiný druh leukémie. Stejně jako cyklista Armstrong, o kterém jsem četl. Koloušek nemusel podstoupit transplantaci, jen chemoterapie. Mně to chytili ve druhé fázi, která je dost silná. Kdyby to podchytili už v první, třeba jsem taky na transplantaci nemusel."

Pouzar v minulých letech žil hlavně hokejem a teď se jeho hodnoty změnily. "Vážím si každé chvíle života, když mohu být s rodinou. Probudíte se a vidíte tu krásu kolem sebe," řekl. Lituje, jaký čas si u něj leukémie vybrala. "Mám dvouapůlletýho kluka, chtěl bych tady s ním ještě minimálně dvacet let být. Pořád věřím, že tady budu. Ale může se stát ledacos," dodal.