Ivan Mls: Zase prázdniny

Pololetí ve škole bylo na konci ledna, celý den se normálně učilo, poslední hodinu nám třídní rozdal vysvědčení s důrazným upozorněním, aby je nikdo nezmuchlal, když se bude doma chlubit známkami, a hned druhý den, pokud náhodou nebyl jedenatřicátý leden v pátek jako dnes, jsme úřední listinu zase vrátili. A jelo se dál. O nějakých pololetních, byť jednodenních prázdninách jsme si mohli nechat jenom zdát.

Tudíž je celkem logické, že někteří příslušníci generace rodičů či prarodičů dnešním školákům tak trochu závidějí. A to už vůbec nezmiňuji takové výdobytky moderní doby, jako jsou prázdniny podzimní, které za mých časů také neexistovaly, nebo prázdniny velikonoční.

Když k tomu připočtu ještě státní svátky, s nimiž se pojí dny volna, jichž máme taky víc než v minulosti, nemají si dnešní školáci opravdu na co stěžovat.

Na jednu stranu jim tedy pochopitelně také tak trochu závidím, na druhou stranu bych ale s nimi už neměnil. Protože jsou přece jen věci, které naopak dnešní školáci můžou předešlým generacím závidět.

Když budu hodně aktuální, tak třeba skutečnost, že v tomto ročním období zpravidla panovala úplně normální zima, počasí se chovalo slušně a nedělalo si z nás legraci, přírodní sníh se vyskytoval běžně i jinde než na hřebenech Šumavy, takže třeba i v Českých Budějovicích se mohl člověk na svazích u Vltavy vysáňkovat do aleluja.

A jelikož jsem už taky trochu pamětník, mohu na dnešní školáky navíc machrovat i tím, že já jednu zimu zažil a užil si prázdniny, o kterých se jim může jenom zdát a v dnešní době patří skoro do kategorie sci-fi: Jmenovaly se uhelné…