Ivan Mls: Elektrocyklomobilita

Dobře je to patrné třeba na Šumavě. V místech, kde člověk dříve potkal pouze pěšího turistu nebo fyzicky zdatného cyklistu, se to teď elektrocyklisty jenom hemží, žádný cíl už není nedosažitelný, pokud k němu vede jen trochu sjízdná komunikace.

Prostě naše svoboda možností dostat se kamkoli s minimální námahou se zase o něco rozšířila. Předpokládám, že rozvoj elektrocyklistiky významně pomůže cestovnímu ruchu, neboť se to turisty zahustí i v lokalitách hůře dostupných.

Negativní stránkou tohoto jevu pro lokální poskytovatele stravovacích služeb ovšem je, že elektrocyklista se méně vyčerpá než cyklista mechanický, vydá méně energie, a tudíž toho v cílové destinaci v porovnání se svým nemotorizovaným kolegou zřejmě i méně zkonzumuje.

Ovšem na cyklostezkách a cyklotrasách bude zase o něco mileji a příjemněji. Elektrocyklista nebude funět do kopce námahou a plašit tak lesní tvory, může se naopak neustále mile usmívat na své okolí, protože nemá nejmenší důvod pomáhat si ve šlapání urputnými grimasami.

A hlavně – lidé si budou mnohem méně závidět. Protože i lenoši se pohodlně dostanou do míst, jejichž dosažením se dosud chlubili jen zažraní cyklisté. A změní se zřejmě i klíč pro vybírání cyklovýletů.

Se zárodkem nové doby jsem se ostatně nedávno setkal v Horní Plané na nádraží. Pár elektrocyklomanželů tam řešil, kam se vydat. A když jsem jim chtěl přispět radou, vylezlo z nich, že je to vlastně jedno, kam pojedou. Hlavně aby ta trasa neměla víc než šedesát kilometrů. Víc jim prý baterky nevydrží.