Hanka z Dobrochova|Moje maminka se narodila 9 května 1933, tak konec války by byl tím nejkrásnějším dárkem. Bydlela v Praze na Vinohradech, takže zažila bombardování v Praze děkuji přímým účastníkům za jejich vzpomínky
Milan NJ |Dobrý večer přeji! Jelikož je téměř nemožné se k vám dovolat, podělím se s vámi o příběh paní Marty z Nového Jičína, které bylo v roce 1945 15 let. Když přišli do jejich vesnice Rusové, museli všechny mladé dívky rychle schovávat do sklepa nebo na půdu. Paní Martu zahrabali její rodiče do kupy brambor. Kdyby to neudělali, měla by asi tehdy mladičká slečna Marta šikmookého potomka. Cennosti ljako šperky, zlato, hodinky idé nestihli schovat, tak k ně přišli.
Tato tradice ruské armády se dochovala až do současnosti.
Boží mlýny ji ale doufám jednou hezky semelou...
Jindřiška |Dobrý večer, přispěla bych svým příběhem, který se týká konce 2.světové války. Tedy spíše času krátce po skončení. Já osobně si ho pamatovat nemohu protože mě nebyl ani rok. Vyprávěli mě to rodiče Bydleli jsme na západě republiky,Plzeňsko. Takže u nás Pobývali Američané všechno to co již bylo dnes tady řečeno, z únory jsme měli prý mnoho dobrých potravin a pro děti také žvýkačky čokolády a tak dále. Ale o tom jsem nechtěla tak psát jako tom, že americký voják mě naučil chodit. A prý mi vyrobil i křesílko. Doma v Americe pry měl ženu a 4leteho chlapečka. Kdyz odjížděli, dal mym rodičům foto své rodinky.Tuto fotku uchovavám pořád. Bude mi letos 80let.o osudu vojaka jmenem John Glen bohužel rodiče věděli jen tolik,že domu se nevrátil, prý u Japonska se potopila s vojáky loď. A tak zahynul tam.Smutné.ale vzpomínky zůstaly. Zdravim Vás a všechny posluchače. Jindra z Rokycanska
Jarmila Fryšták|Konec války u nás byl 9. 5. asi kolem 14. hodiny, kdy poslední voják proběhl přes náš dvůr a volal na své vojáky: „los los“. To bylo poslední slovo, které jsem slyšela od německého vojáka v den, kdy skončila II. světová válka. Dodnes na to vzpomínám. Všechny zdraví Jarmilka.
Hanka|Mily pane Borku,moje maminka mi vypravela,ze ji vzal Rusky vojak na kone a projizdeli se po Jindrichove Hradci.Vic o tom nevim,ale zaimavy pribeh ma moje kamaradka.Jeji babicka byla tak v extazi,ze je konec valky,ze podlehla cernemu Americanovi,otehotnela a po deviti mesicich prinedla na svet malou mulatku.To bylo asi vzruso v rodine.Na moji kamaradce je jeste videt,ze ma jaksi exoticky vzhled a taktez jeji dcera.Preji prijemne nocni vysilani.Hanka
Eva z jižních Čech|Dobrý večer všem. Pane Borku, Vy jste změnil fotku, že? Jsem mladší ročník, takže konec války jsem nezažila. Proč píšu. Šeřík světlemodrý máme na zahradě. Každý rok jsem sledovala, zda rozkvete na 9. května. Většinou to bylo nějaký den poté. Loni si nějak nevzpomínám. Letos šeřík vykvetl asi v polovině dubna. Teď už je odkvetlý. Vzpomínky mi vyprávěla maminka o vojácích Rudé armády, protože nás v jižních Čechách osvobodili. Důstojníka, který byl přidělen na nějaký čas bydlet k babičce a dědovii, chodili převazovat sestřičky. Byl třikrát u Leningradu zraněn. Otec mi zase vyprávěl, že v Klatovech sledovali, jak přijeli na tancích Američani od Plzně. Tehdy poprvé viděl černocha. Všem přeji krásné májové dny. Dny (světlo) jsou dlouhé jako na konci července. Eva
Daniela z Prahy |Chtěla bych vám povědět příběh, který jsem prožila, ale protože mi byly jen dva roky, tak ho znám z rodinného vyprávění.
Moji rodiče bydleli na faře na malém městě. Na konci války vyvěsil tatínek na budovu bílý prapor s červeným kalichem. Oficiální prapor naší církve. Odpoledne kdosi zabušil na dveře a před dveřmi stáli na zahradě dva koně s vojáčky. Tatínek rusky neuměl, tak se nonverbálně domlouvali, co potřebují. Jeden měl zraněnou nohu a potřeboval ji ošetřit. Mylně se domníval, že to je pracoviště červeného kříže. Maminka přinesla horkou vodu, připravila lavór , fáče a tatínek, kterému bylo pětadvacet let, se pustil do ošetřování. Druhý vojáček chtěl mamince udělat radost a vzal mě proto do náručí a vyběhl se mnou se smíchem na zahradu ke koni, na kterého se se mnou posadil a odjel. Třiadvacetileté mamince se podlomila kolena a moc se o mě bála. Pacient ji uklidňoval, že se kamarád vrátí. Opravdu se po deseti minutách vrátil. Jen se se mnou projel městečkem. Maminka celý život tvrdila, že byla tenkrát vyděšená k smrti. Ale voják byl ošetřen a oba tatínkovi děkovali a spokojeně odjeli. Mě maminka drhla ve vaně strašně dlouho. Měla strach, abych nechytla nějaké vešky. 9.5. mě zase sousedovic puberťáci posadili na kárku, kterou ozdobili trikolórou z krepového papíru a jeli na náměstí slavit. Tuto příhodu mám fotograficky zdokumentovanou. Na konzervy z UNRY už se pamatuji. Nejvíc mně chutnaly mléčné bonbony. Nikdy potom jsem je už nejedla. Tyto konzervy byly dost ceněné. To jen k jedné z předchozích posluchaček. Všechny zdraví Daniela z Prahy
Bohumír. Kde domov můj?|Dnešní téma pane Borku, je jako si píchnout do vosího hnízda! Já jsem 46ročník, já svobodu pocítil jen krátce a to 68r. Pro mě to bylo velké rozčarování a ty emoce jsem prožíval s ostatními, když nás napadli Rusi s ostatními. Táta mě vzbudil a řekl, co se vlastně děje. Rozpovídal se o svobodě kterou prožil, když se dostal na svobodu z vězení, při pražském povstání. Byl v těžké duševní mysli, protože 11. 5. měl být se svými spoluvězni popraven na Pankráci. Překvapen že bude žít že je svobodný, nemeškal a šel se účastnit s osvobozenými povstání. Jeho spoluvězeň byl raněn, postaral se o něj a dovezl jej na Valašsko k rodičům. Domů se vrátil až za týden v noci, v rodné vsi mu odzvonili umíráček. Jaké bylo překvapení všech doma, když v noci bouchal na vrata, že jsem to já. Babička s revolverem v ruce, ve strachu kdo tam než otevřela, poznala svého syna po hlase! Dovedete si představit ty emoce z návratu svého syna a manžela, otce již 3 dětí? A ráno toho davu lidí se vsi a našich příbuzných , že Nákelský pekař žije a je svobodný! Přeji hezké vzpomínky a povídání.
frantisek svaricek|Dobrý večér p.Borku a posl.N.L.Jsem jeden z pamětníků konce druhé světové války.na toto téma mě vyšél v brněnském deníku rovnost na celou stránku můj příběh,toto téma vycházelo každé pondéli,mám to doma schované.Tento můj zážitek je kolem 24 Dubna 1945,kdy se narodil můj bratr Vladimír.Naši dědinnou prošla německá jednotka s tankem,za nějakou dobu prošla ruská jednotka s tankem.Mohl bych o tom vyprávět možná jsem se o tom v N..L.zmínil už dřív,tak se nechcu oakovat.Zdravím posl.N.L.FRANTIŠEK Z ŽIDLOCHOVIC.
Pepa| Zdravím N.L. ! Na konci druhé světové války mi bylo necelých pět let. Do jídelny Američanů jsem chodil pro zbytky králíkům. Při pádu velké nádoby ze schodů utrpěl jsem menší zranění nad okem, dostal jsem za to kopací míč. Američani při odchodu nesměli přenechat žádné věci zdejším lidem. Dali to na hromadu a pálili. Mému otci se podařilo z této hromady vytáhnout fotoaparát. Máme z něho mnoho fotek. Bohužel, fotoaparát se někam schoval, nevím kam.
maruškaD|Dnes soudím bude noční linka velmi zajímavá.Já jsem ročník 1949,takže osobní zážitky nemám, vždy jsem se zajímala o osudy přeživších holocaustu,partyzánskénské hnutí .Dnes 9.května jako každý rok navštívím poslední odpočinutí brdských partyzánů a vojáčka Rudé armády , položím kytičku,svíčku.Pro mě zločiny německého národa v Osvětimi,Mathausenu, Babi Jar a dalších a dalších koncetračních táborů jsou neodpustitelné a nemožné zapomenout.Kdo tyto místa navštívil nemožné odpustit .Dnešní doba chce historii obrátit, to nelze a je mi líto , že na to přistupujeme.Pamětníci vymírají , nikdy opět připustit aby "nebe kleklo a Bůh si zakryl tvář" .maruškaD
Marie|Na rok, 1945, kdy skončila válka, mi byly 4 roky, mám jen útržkovité vzpomínky. Můj otec byl správcem objektu, v němž si koncem války udělali ležení nejprve němečtí vojáci, po kapitulaci se v naší blízkosti objevili Rusové. Utkvěla mi vzpomínka na jejich velitele, jmenoval se Kolja Bykov a s mým otcem se velice spřátelil, snad i díky tomu, že otec v třicátých letech působil na tehdejší podkarpatské Rusi a tak jazyková bariéra nebyla tak velká. Během tažení .se oženil s ruskou z Moskvy,, Ninou. Protože v tu dobu jsem měla malou sestřičku narozenou v březnu toho roku, pamatuji si Ninu jak stávala nad kolébkou se slovy "!chotěla by tože takoje". Jenže Kolja byl, jak hrdě zdůrazňoval, Innguš a měl velké obavy, jak jeho otec snachu rusku přijme. Když dostaii rozkaz k odchodu, Kolja požádal otce aby svolal pár přátel na rozloučenou..Samozřejmě přinesli k pití čistý líh, na což účastníci rozlučky nebyli zvyklí, takže jim netrvalo dlouho než byli opilí. Při loučení Kolja otci slíbil, že mu pošle z rodinné vinice hrozny a otázal se, co by si ještě v životě přál. Otec mu odpověděl, že by si jednou chtěl pořídit auto.
Pro Kolj to nebyl problém, vzal si stranou jednoho z vojáků a posloal ho splnit rozkaz. Nad ránem nás budil s tím, že má auto pod oknem, ať si jej převezme. Byl to téměř nový automobil, ale bohužel v postranní kapsičce dveří byly papíry majitele, a to samotného okresního hejtmana.
Samozřejmě se vůz vrátil pravému majiteli,. Kolja dostal na památku hodinky a odvděčil se tím, že otci věnoval vlastní revolver. Na Kolju nám zbyly vzpomínky, ,jeho fotografie a stříbrný prstýnek s červeným kamenem.
