Život je jak cesta vlakem. Jen netušíme, na které zastávce vystoupíme, říká spisovatelka Věra Fina

Pro onkologické pacienty založila Sad nadějí, buduje také Lavičky naděje, jednu máme i ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové. A se svou organizací Jelimán bojuje i za legislativní změny. Věra Fina je dnes naším hostem.

Věra Fina ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Jak jste prožila Vánoce? Bylo to tam u vás v Nebi, tedy v podhůří Orlických hor, na samotě u lesa, jak říkáte?
Děkuju za optání. Byly jiné, ale byly půvabné a klasické. Myslím si, jak jsem četla na sociálních sítích, spousta lidí je mělo letos úplně jiné. A já za Vánoce moc vděčná, byly skromné, pokorné a krásné.

Pořád spěcháme. Máme pocit, že si musíme sednout do rychlíku, aby nám něco neuteklo. Ale právě tou rychlostí nám toho tolik utíká.
Věra Fina, spisovatelka a fotografka

Připomeňte váš životní příběh. Jak se úspěšná manažerka velké firmy ocitla na samotě u lesa, kde chová ovce a dělá sýry?
Život je jak duhová kulička. Když se kutálí, tak má tolik barev. A je dobré osudu naslouchat a nechat věci plynout. U mě to bylo složité tím, že mi vstoupila do života rakovina a já jsem si uvědomila, že musím udělat spoustu věcí jinak. A tak jsem je začala dělat jinak. Žijeme na samotě u lesa s ovečkami, naší kozou Kapučínou, a když napadne hodně sněhu, tak jsem se naučila i péct chleba, protože se nedostaneme do obchodu do města.

Čtěte také

VIDEO: Věra Fina pokřtila svoji novou knihu. Kmotry byli Jan Holásek, Jiří Kánský a Radkin Honzák

Slyšel jsem ale, že jste teď málem o to svoje Nebe přišli.
Rok a půl se z našeho štěstí a Nebe stalo peklo. Je důležité, aby se lidé spolu naučili mluvit. Protože dnes už bývalý starosta si vzal do hlavy nějaké své nápady a dokázal jednu funkční rodinu v podstatě zlikvidovat. Mé už tak dost sešívané zdraví se pokazilo a je to jen kvůli tomu, že si někdo něco umane a hlavně neumí komunikovat. Rozhodla jsem se, že tento neskutečný příběh, co se může stát, vložím do knihy, kterou nazvu Klíč k nebi. Tu knihu právě píši, ale ne proto, že bych se z toho potřebovala vypsat, ale píši ji jako memento pro nás všechny, abychom si uvědomili, jak vrtkavá je štěstěna. Jak blízko můžeme být opaku, a hlavně, abychom se naučili být lidmi a jeden druhému ku prospěchu.

Dá se ze všech těžkých a složitých životních událostí a strastí, které nás potkají, najít vždy něco pozitivního, nějaké poznání?
Určitě. Já se snažím vše špatné překovat v to dobré. I ta má onkologická nemoc nedokázala, že bych zůstala s rukama v klíně a s očima pro pláč. Rozhodla jsem se druhým v nemoci pomáhat. Tedy i v tomto příběhu našeho Nebe jsem pochopila, že zlu se nikdy neustupuje. Opravdu nikdy. S třemi vykřičníky. Postavit se mu a věřit v dobro. Naděje nikdy nesmí pohasnout, a tím, že já naději druhým dávám, tak se jako bumerang ke mně vrátila. Jsem nesmírně vděčná spoustě dobrým lidem, jsem vděčná osudu, životu i sama sobě, že jsem ten boj ustála. Protože když bojujete se zákeřnou nemocí, víte, že když máte kolem sebe tým dobrých lékařů a dobrou rodinu, zázemí a sílu, tak to nějak dáte. Když ale bojujete proti lidské blbosti nebo špatným či rozmarným nápadům, tak je to hodně těžké.

Jak to tedy dopadlo?
Dopadlo to skvěle. Pan starosta rezignoval a najednou se dějí věci úplně jinak a dobře. Odvíjí se to správným směrem.

Pojďme přibrzdit, pojďme jet pomalu, pojďme se vidět, naslouchat si, posílat si úsměvy. Pojďme spolu mluvit. To je mé přání.
Věra Fina, spisovatelka a fotografka

Před dvěma lety jsme kolem Vánoc představovali vaši knížku Štěstí z nebe. A vždy jste nám přivezla svůj krásný kalendář. Ani dnes jste nepřijela s prázdnou. Máme tu krásný diář, to je novinka?
Je to novinka. Poprvé jsem vydala diář s názvem Každý den je dar. Aby nám každý den připomínal to nejdůležitější. To, že jsme. Má dcerka mi říkala, mami, co děláš s fotkami, co se ti nevejdou do kalendáře? Udělej diář! A nebyl vůbec špatný nápad. Takže diář je na světě, je propleten spoustou citátů a mými fotografiemi. Diář je kouzelný tím, že vepředu je stránka přání. A co je psáno, to je dáno. Takže si tam napíšete, co si přejete, a do 31. prosince se to třeba stane.

Věra Fina a její Diář - každý den je dar|foto:archiv Věry Finy

Jedním z vašich projektů, které děláte pro onkologické pacienty, je i Lavička naděje. Jednu máme v Hradci Králové ve fakultní nemocnici.
Čas hrozně letí, ani už nevím přesně, kdy jsme ji odhalovali. Právě v knížce Klíč z nebe píšu o čase. Že náš život je jako cesta vlakem a nikdy nevíme, která zastávka bude cílová. Ale musíme se otočit a musíme za sebou něco vidět. Lavička naděje je motivační projekt pro onkologické pacienty a jejich blízké, jejich příbuzné a známé. Je to místo, kde ti lidé mohou načerpat energii naděje. Protože co je to naděje? Naděje je nějaká energie, nějaká vize. A já jsem se rozhodla tu naději zhmotnit. Takže Lavička je zhmotněná naděje, jsou v ní vetknuté holubice, jako symbol dobrých zpráv a lidé se doslova mohou naděje dotknout. A přicházejí mi krásné ohlasy, jak to dává smysl. Spousta lidí říká, já si tam jsou sednout a načerpat naději. A Lavička naděje se dokonce dostala do finále charitativních projektů mezi neziskovými organizacemi. A v příštím roce budou lidé v obchodních nákupních centrech hlasovat, takže třeba bude i vítězem. Pro mne to znamená obrovskou radost, že Lavička naděje má takový úspěch. Lavičky už jsou v Hradci Králové, v Pardubicích, v Ostravě, v mém rodišti v Podbřezí. A budeme ji plánovat, pakliže by ten projekt zvítězil, na další místa v Královéhradeckém kraji, s největší pravděpodobností v Rychnově nad Kněžnou. Z toho mám radost.

Čtěte také

Půlka štěstí je v nás. K té druhé musíme najít cestu, říká autorka opravdových knih s duší Věra Fina

Ovšem to není jediný váš motivační program. Protože existuje i Sad nadějí.
Sad nadějí jsem nabídla lidem na jejich nelehké onkologické cestě. Možnost, pojďme si vysadit váš strom naděje. Takže v Řečanech nad Labem je Sad nadějí, kde si onkologičtí pacienti mohou vysadit svůj strom naděje a on spolu s jejich nadějí roste. A myslela jsem i na ty, co nedošli cíle, takže je tam i prostor vzpomínkových růží.

Blíží se příchod nového roku, s jakým očekáváním se do něj díváte?
Víte, já jsem si skrze mou nemoc přestala dělat plány. Protože když si děláte plány, najednou do toho něco vstoupí a člověk je smutný. Takže já mám přání. A mým přáním je, aby všichni lidé měli k sobě blízko a byli si ku prospěchu, nikdy neztráceli víru, lásku a naději. Nikdy nesmí naděje pohasnout. Nikdy. A přeji všem pevné zdraví, protože to je alfa a omega, bez toho není nic. Bez toho by nebyly ani mé projekty a knihy, nic. A přeji všem, abychom se naučili komunikovat. Pořád někam spěcháme a máme pocit, že si musíme sednout do rychlíku, aby nám něco neuteklo. Ale právě tou rychlostí nám toho tolik utíká. Pojďme přibrzdit, pojďme jet pomalu, pojďme se vidět, pojďme si naslouchat, posílat si úsměvy, nejen lajky. Pojďme spolu mluvit. To je mé přání.

Věra Fina a Jakub Schmidt ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Naším hostem byla spisovatelka Věra Fina. Moc děkuji za rozhovor a přeji hodně zdraví a štěstí do nového roku.