Řeší stravu a přípravu u Krpálka nebo Macíka. Kondiční trenér a výživový poradce Provázek připravuje hvězdy

Pavle, jaká je vlastně vaše role u olympioniků?

Ta nejjednodušší, chodím s nimi několikrát týdně trénovat. Řešíme naprosto běžné věci pro vrcholové sportovce od tréninku silového, vytrvalostního až po výživu. Za tu dobu, co jsme pohromadě, tak i rodinné věci, protože se nám hezky množí a budou růst další sporťáci.

Co převažuje? Výživa, nebo kondice?

Je to tak 50 na 50. Kontakt je více méně dennodenní a na soustředění jezdíme dohromady, takže tam se to nedá ani moc oddělit. Po těch letech to funguje a posouvá se to.

Kdo další je ve vašich rukou?

Je tam mladá krev, to je třeba judista Adam Kopecký. Ten po mnoha letech vystřídal jako Judista roku Lukáše Krpálka. Pak tam jsou sportovci, kteří docházejí dlouhodobě, ale není to tak intenzivní, protože času není dost. Poradit se, vyřešit stravu, takto se během roku potkávám s více lidmi.

Jak často se dostanete k práci s obyčejnými lidmi, a ne vrcholovými sportovci?

To se dostanu prostřednictvím práce s dětmi. Provozujeme sportovní klub sportovnidite.cz a tam máme ty nejmenší. Ve sportovním areálu na Rokytce děláme batolata s maminkami, lezísky a skřítky. Tam to začíná a pak to navazuje na Akademii Lukáše Krpálka a pak se to takhle pomaličku blíží a doufám, že s nimi pak budeme pracovat ve vrcholovém sportu.

Vaše klientela se úplně nemění, což je skvělá vizitka. Berete to jako vaši přednost, že dosahujete u sportovců dlouhověkosti?

Je to takový cíl, který bych rád udržel i v budoucnu. Je to smysl trenérské práce, že začínám s batolaty, vybírají si sport a na vrcholu zůstanou dlouho. To by měl být asi smysl každého trenéra, ačkoliv ten se vždy vyměňuje jako první, tak jsem měl vždy štěstí na takové držáky, kteří se mnou vydrželi tak dlouho. Trénovat lidi tak, aby byli mistři světa v juniorce, nebo brzy skončili díky zranění, to není můj cíl. Líbí se mi to, že ke mně přišli mladí, dnes mají vlastní děti a sportují dál a baví je to. To je podstata, co bychom měli v dětech vychovávat, aby vydržely u sportu co nejdéle. Proto mě baví ráno vstát a jít s nimi trénovat.

Jak probíhá příprava pilota kamionu a teď už i vítěze Rallye Dakar Martina Macíka?

Je to rozdělené do jednotlivých tréninkových cyklů. Začíná se všeobecnou přípravou a pomalu, jak se blíží k vrcholu, tak se tělo snaží naladit tak, aby vydrželo tu extrémní zátěž, a to nejen fyzickou. Přetížení v autě se podobají stíhačkám, protože při těch skocích a nárazech je to několik géček. Je třeba tělo vyladit takovým způsobem, aby přežilo a zůstalo rychlé a pružné. Navíc tam jsou vnější vlivy, jako teplota a to, že sedí 10 hodin v kuse a musí se přesunout z bodu A do bodu B, co nejrychleji. Martin se mě ptal, co je na jeho tělo nejdůležitější, tak jsem se ho zeptal, co je nejdůležitější na jeho kamionu? Odpověděl, že úplně všechno a na tobě taky. Pokud něco v tréninku zanedbáme, tak se může vše po 12 dnech extrémního zatížení někde promítnout a tělo může selhat. Je to stejné jako s kamionem, přijet stoprocentně vyladěný.

Co je pro řidiče kamionu ale nejdůležitější? Když jste se dostal k práci s Martinem, byla to pro vás novinka?

Je to tak, že pokud takoví lidé přišli a oslovili mě, tak to znamenalo, že jsem musel absolvovat jejich sport. To si člověk musí promítnout, aby viděl, jak jejich tělo funguje.

Věnujete se i stravování. Co si bere řidič jakéhokoliv prostředku na Rallye Dakar za jídlo sebou?

Byly to experimenty. Asi se o mně ví, že jsme hodně praktičtí a snažíme se vše připravit dopředu. Martin mi popsal, jak etapy vypadají, kdy mají čas se během etapy najíst, protože mají takové dvacetiminutovky...

A třeba za jízdy nějaká sušenka, jde to?

Ne. To nejde vůbec stíhat. Dostávají od pořadatele balíček, ale v Česku jsme chystali různé směsi oříšků, semínek v medu, prostě to, co by mu vyhovovalo. To se chystá tady, to mu manželka připraví doma, zabalí sebou a bere si to mimo běžné věci od pořadatele. Jde o to si to vyzkoušet na nějakých béčkových závodech, jestli mu vyhovuje více rýže, těstoviny, saláty. To se vše ladí dopředu a na Dakar už se jde s jistotou, co mu vyhovuje. Důležitý je pitný režim, takže mají iontové nápoje, aby byli dobře hydratovaní.

Je u nich důležitá váha?

Určitě, každé kilo...

I v kamionu?

Ano, ale není to tak, jak by si člověk představoval. Naopak před tím, než odjíždí, tak se snaží něco nabrat, protože výdej je velký, takže i nějaké kilo tuku navíc nevadí. Čerpá z toho energii po dlouhých výkonech. Není to jako třeba u judistů, kde se snažíme vejít do váhové kategorie. Dakar je po Vánocích, takže to hezky zapadá do sebe a má povolené i ty pamlsky a je to fajn, když nějaké kilo nabere. Měříme ho na bioimpedanci, než odjíždí a pak se vrací, tak máme krásná data a vše to sledujeme.

S Lukášem Krpálkem spolupracujete opravdu dlouho. Vyhovují mu vaše metody, nebo už je to na osobní bázi, že už jste parťáci?

To je spíš otázka pro Lukáše. Cítím to ale tak, že už jsme parťáci, protože u každého z mých svěřenců je strašně fajn, že jsou to lidé, co se zajímají o to, co děláme a proč to děláme. Pokud se jim to vysvětlí, tak je to ta cesta k dlouhověkosti, že to není tak, že by jen poslouchali, co mají kdy udělat, ale že se o to zajímají.

Kdy za vámi přišel Lukáš poprvé?

V roce 2013 po olympiádě v Londýně. Nejdřív ke mně začal chodit jeho sparingpartner Tomáš Knápek a Michal Horák. Pak najednou klepal na dveře Lukáš a říká, že už se mu to nelíbí, že jsou moc silní a jestli by se k nám mohl přidat.

Když za vámi Lukáš přijde a řekne, že chce závodit do 100 kilogramů, ale i zároveň 100 plus, jak moc se mu mění ten jídelníček?

Strašně diametrálně. Je to úplně jiná kategorie, jak judisticky, tak co se týče přípravy a stravy.

Co jste mu řekl, když vám oznámil, že chce obě kategorie?

Neměl jsem tady radost, to tady ani nemohu říct. Ale cítil jsem, že je to pro něj strašná výzva a motivace do dalšího olympijského cyklu. O to víc mě to začalo bavit a věřil jsem, že to půjde, a u něj jsem věřil, že to půjde. Jeho cílevědomost je jinde, takže chceme ukázat světu, že to jde.

Jako trenérovi vám jde i o zdraví těla, což je dost v rozporu o shazování váhy v bojových sportech. Jaký na to máte názor?

Ono se to dá pojmout dvěma způsoby. Jeden je ten, který známe z komerčních sportů, ale jestli to člověk má dělat dlouhodobě, tak se to neřeší posledních 14 dní. Lukáš ví, že pokud něco takového má udělat, tak mi to musí oznámit včas a příprava začíná několik měsíců před. Když v loňském roce přecházel do nižší kategorie, tak příprava začínala někdy kolem září a první závody byly v Portugalsku první týden v lednu. Změní se kus tréninku, přibývá více aerobních aktivit, abychom se zbavili tuku, hmoty navíc. Upravuje se i strava, protože naopak v kategorii 100 plus šlo o to, aby dojedl všechny kila navíc.

Co je pro Lukáše Krpálka těžší? Přibrat, nebo shodit?

To je otázka na něj, ale když si vyzkoušel shazovat do stovky, tak ho to strašně bavilo. Když jsem ho ale dnes ráno viděl na tréninku a bavili se, kdy půjde zase stovku, tak už se mu moc nechtělo. Je to tak 50 na 50, podle toho, jak se probudí. Obě kategorie ale nesou strašnou disciplínu jak ve stravě, tak v tréninku, protože to jsou dva světy. V plusce může narazit až na 180 kilogramů těžkého zápasníka a vzdorovat mu. To stejné je do stovky, když se pak musí zbavit třeba 15 kilogramů. Je to práce na delší čas, ale jde to.

Takže ho můžeme vidět běhat neoprenu před vážením?

Všechno je tam běžné, jezdí i na kole...

A chodí do sauny?

To jsou ty poslední chvilky, tomu se snažíme vyhnout. Není ideální, když den před závody trápíte tím, že ho zbavujete vody. Lepší je, když má půl kila navíc a to se dá zmanipulovat vodou.

Aby to nebyly třeba čtyři kila.

To ne, to je extrém, který hraničí se zdravím. Lukymu je přes 30 let, takže je dlouhověkost priorita.

Pavle, jak to tedy vypadá s kvalifikací Lukáše Krpálka na olympijské hry v Paříži?

Je to neustále otevřené a velice dobře rozehrané. Loňský rok začal v kategorii do 100 kilogramů v Portugalsku, pak došlo k malému zranění v Paříži, chvilka pauzy. Následovalo mistrovství světa v květnu, kde šel opět stovku a prohrál až ve finále. Byla to velká show pro všechny, že shodil. Týden na to odjel do Linze v plusce, kterou vyhrál.

Kolik měl pak kilo?

Když vyhrál plusku, tak měl kolem 111 kilogramů, takže se dostal skoro o 11 kilo nahoru. Tělo bylo lačné, tak to nebyl takový problém. Pak se rozhodovalo, aby měl alespoň jednu kategorii stoprocentně jistou, tak zůstal v plusce a body tam nasbíral. Zakončil to třetím místem v Tokiu.

Plusku má tedy jistou a stovka je s otazníkem?

Myslím, že pluska je jistá a stovka je s otazníkem. Záleží na něm.

Jak reálná je ta jeho ambice jít na olympijské hry v obou kategoriích?

Může jen jednu, nemůže obě. To nedovolují pravidla.

Nebyla ale jeho myšlenka, že půjde obě?

To byl cíl, že si bude moct vybrat. Může ale závodit pouze v jedné.

Tak to jsem pochopila, že by mohl ve dvou. To se kryje časově, nebo proč by nemohl?

Může splnit ve dvou, ale jdou daná pravidla. Říkali mu, ať si zkusí dát požadavek, ale asi to nepůjde. Každá kategorie má svůj den, jeden den jde stovku a druhý den by šel plusku. Dříve to existovalo, že mohl závodit ve své kategorii a pak v open kategorii, ale to se zrušilo a každý může závodit pouze v jedné.

Jak nastavit formu tak, aby člověk přibíral a neztrácel formu, dynamiku, výbušnost?

U Lukáše je výhoda, že své tělo dokonale zná. Nastalo to v roce 2019 při mistrovství světa v Tokiu, které vyhrál v plusce. Cíl byl po sezoně 2018, kdy měl 108 kilo a bylo to fakt málo, tak se dělal nabírací půlroční cyklus a nabral až na 119 kilo. Když odletěl pak na soustředění do Japonska, dával mi zpětnou vazbu, že už to není to pravé ořechové a upravil si to na nějakých 115 kilo, kdy se cítí dobře. Jsou momenty, kdy si tělo říká, že už je toho moc, protože to nejde jen ve svalovině, ale je tam i tuková složka. Je to o tom, že se změní celkově styl juda, chvaty, těžiště.

Není to ale tak, že ten největší chlap má největší sílu?

Není to tak. Byl tam stoosmdesátikilový Rumun, kterého Lukáš dokázal...

180 kilo? To už je sumo, ne?

Nebyl to velký chlap, přes dva metry. To byl jeden z mála, kterému jsem koukal do očí. Určitě to není jen o hmotnosti, ale jsou to plusové body. Bere to sílu a čas.

Je pro vás nějaký sport tabu?

Netuším. Asi každý, který jsem nedělal. Nejsem ale odborník na všechny sporty.

Ale nebál byste se?

Asi ne, protože je to o přípravě. Určitě neřeknu, že to dokážu, ale začnu se sportovcem spolupracovat, načtu si ho, udělám si přehled. Nejlepší je si to vyzkoušet, udělat diagnostiku. Nebránil bych se takové práci, ale momentálně mě tihle tři (Lukáš Krpálek, Martin Macík, Petra Chocová – pozn. red.) vytěžují natolik, že není čas.

Jste trenérem plavkyně Petry Chocové, jedné z nejúspěšnějších českých plavkyň. Jak dlouho už spolupracujete?

Myslím, že to bude nějakých 18 let. Přišla ke mě jako náctiletá.

Ona se vrací do bazénu po narození dítěte. Jaká je to výzva pro tělo sportovkyně se vrátit k vrcholovému sportu?

Péťa přišla do jiného stavu v plné přípravě, tak jsme to brali tak, že to je přirozený stav, a byli jsme dohodnuti, jak to bude probíhat. Cvičila celé těhotenství a pak jsme se rozhodli, že pojedeme dál. Co jsme řekli, to jsme dodrželi a je to strašně fajn, protože chodí s malou i na tréninky, když není ve školce.

Ona měla v plánu porodit na začátku roku a pak v půlce roku odjet na olympiádu do Tokia. Covidem se vše změnilo, ale i jí se změnilo to načasování. Bylo to překvapení, že to nešlo tak rychle? Že porodí a za šest měsíců bude připravena sportovat?

Bylo to spojené s covidem, to nám narušilo dělat, co jsme chtěli a byli jsme pouze venku. To, co jsme plánovali, že by se zkusila olympiáda, to nevyšlo. Pak se to přehodnotilo, že  vše zlé je pro něco dobré, a dali jsme si menší cíle a ty nás drží.

V tenise je velký boom tenisových maminek a návratů po porodu. Chce to asi čas, protože ženské tělo nějakou výhodu po projetí hormonálním cirkusem může i získat?

Přesně tak. Hormonální nastavení ženského těla po porodu je tak, že je schopna podávat daleko lepší výkony a vydržet víc. Pokud se vše sejde, i to hlídání dítěte, tak je ženské tělo v tomto období dobře trénovatelné a vše nahrává tomu, aby se maximální výkony mohly podávat.

Jak dlouho z toho může ve sportu ženská čerpat?

Pokud se kojí, což se doporučuje tak 6 až 9 měsíců, aby imunita dítěte byla dobrá, tak zhruba rok se dá z toho vyjít.

Co je tedy jinak?

Je tam potlačen estrogen, což je hormon, který dělá ženu ženou. To, že musí vyživovat dítě, tak je tělo nastavené, aby podávalo výkon. Víc vydrží, protože se tělo musí postarat o dítě. Mám kolegyni, co porodila a byla třetí na mistrovství světa v klasickém lyžování. Teď jsme trávili týdny na horách. Malého nakojí, pak jde odběhat trénink, pak si znovu vypije endorfiny v mléce a zase spí spokojeně dál.

Pavle, popište mi projekt Sportovnidite.cz.

Už jsme na to vzpomínali, byla to náhoda. Můj syn, kterému je dnes 33 let, tak začal hrát jako malý hrát hokej, byl dítě Nagana. Měl jsem pocit, že to není úplně ono ta jednostranná zátěž. Začal jsem dělat letní kempy a ono se to začalo nabalovat, že místo dětí se začali zajímat i rodiče, co se tam děje, že tam kluci chtějí znova. Začali jezdit rodiče s dětmi, na fakultě se pak ke mě přidala kolegyně, která dělala batolata. Projekt vznikl náhodou. Zjistili jsme, že je fajn, když děti dělají sport, ale že jim chybí všestrannost. Vyzkouší si od kotrmelců, až po úpol, lezení, skákání, běhání, aby to děcko mělo do 12 let všechno.

Je to pro děti, které se chtějí věnovat sportu profesionálně, nebo pro všechny?

Řekl bych, že je to pro každé dítě. Jsou tam rodiče, kteří jsou sportovci a vědí, že je všestrannost důležitá. Velké plus, co tam je, že zpočátku jezdí děti s rodiči, než nám začnou věřit a jezdit sami. Máme program přes den pro děti a odpoledne i pro rodiče, abychom jim rozšířili možnosti. Teď děláme hodně skialpové výlety, v létě to jsou kondiční tréninky v přírodě. V lese se nachystají překážkové dráhy, prostě něco, co ve městě nezažije. To dítě si do 15 let má možnost vybrat specializaci, ale zůstávají nám věrní a dvakrát do roka jedou na kemp, který je na něco zaměřený.

Je přirozenější pohyb u dětí z maloměsta, nebo mají ve městech větší možnosti a jsou sportu blíž? Vidíte tam rozdíl?

Vůbec žádný, je to o rodině. Dnes selhává škola, protože tělocvik trochu zaniká, je toho málo.

Za nás toho bylo taky málo.

Za nás to bylo takové, že když někdo nešel na tělocvik, tak to byla ostuda pro něj, že nesportuje. Měli jsme atletické závody, těšili jsme se na to, na soutěže. Když jsem se zeptal talentovaných hokejistů do 15 let a když jsem se jich zeptal, co dělají v tělocviku, tak řekli, že hrajou florbal. Povídám jim, že je to úplně to samé. Neuměli vyšplhat po laně, neuměli na tyči, výmyk byla španělská vesnice. Pro nás to byla přirozenost. Rozdíl mezi vesnicí a velkým městem není, je to o těch rodičích, co jim poskytnou a kolik jsou ochotni věnovat času.

Jsem rodič a mám o tento projekt zájem. Vygoogluju to, a co?

Ano a tam je vypsaných několik kempů od zimních, jarních, letních po celé republice. V létě děláme dětskou flotilovou plavbu, pronajmeme plachetnici a plujeme v Chorvatsku mezi ostrovy, učíme děti potápět, slaňovat, závodí na člunech. Je to velice oblíbená akce. V Harrachově je čtrnáctidenní kemp, kde si vyzkouší od atletiky přes lezení, judo až po vzpírání s dřevěnou tyčí. Vše, co by je mohlo inspirovat, aby si vybraly.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport|foto:Český rozhlas