Eva Janáčová: Jak se jmenoval?

Pod snímkem je pak zmíněn jeho fyzický vzhled a informace, že „zobrazený muž se jmenuje Miroslav Valčík, narozený 20. 1. 1920 v Hodoníně“.

Čtěte také

Eva Janáčová: Přes nepřízeň osudu ke hvězdám

V tu chvíli mi to dojde. Vždyť to je přece Josef Valčík, člen výsadkové skupiny Silver A, jenž se podílel na přípravách atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu roku 1942. Plakát, který se v ulicích objevil již den po akci, sliboval enormně vysokou odměnu za pomoc při dopadení Valčíka, o němž nacisté věděli, že s útokem nějak souvisí. Neměli však zcela přesné informace, na plakátu je proto chybně uvedeno jak jeho křestní jméno, tak datum i místo narození.  

Jméno Josefa Valčíka mě provází již od dětství, kdy jsem jezdívala k jedné ze svých babiček na letní prázdniny. Večer pod peřinou mi ráda vykládala o svém dětství i nelehkém dospívání za války. Měla jsem její barvité, místy až děsivé příběhy ráda a nechávala jsem si je pořád dokola opakovat. Jedno z těchto vyprávění se právě týkalo parašutisty Valčíka, který pocházel ze Smoliny, malé vesnice na Valašsku, stejně jako má babička.

Čtěte také

Eva Janáčová: Kazantzakis na Božím Daru

Vzpomínala na něho jako na pohledného „Baťova muže“, jenž odešel za války do Anglie. Po výsadku na území protektorátu na konci roku 1941 se jemu a jeho kolegům podařilo nedaleko obce Ležáky ukrýt vysílačku s krycím jménem Libuše, která zajistila oboustranné spojení s ústředím v Londýně. Později se aktivně podílel na přípravách atentátu na Heydricha. Spolu s Josefem Gabčíkem a Janem Kubišem jezdili na kolech k zámečku v Panenských Břežanech a hledali příhodné místo k uskutečnění plánovaného útoku.

Dnes už víme, že se Valčík přímo na provedení atentátu 27. května 1942 nepodílel. Jeho podoba byla kvůli padělaným dokladům německým policistům dobře známá a to mohlo průběh celé akce značně narušit. Není proto pravda, jak se často traduje, že onoho osudného dne stál Valčík na druhé straně ulice a dával Gabčíkovi s Kubišem kapesním zrcátkem signál o příjezdu Heydrichova automobilu.

Čtěte také

Eva Janáčová: Máš to tu nahoře moc krásné

Po atentátu se Josef Valčík skrýval na různých místech, nakonec spolu s členy dalších výsadkových skupin našel útočiště v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje na Praze 2. O pár dnů později kostel v brzkých ranních hodinách obklíčilo téměř 800 příslušníků gestapa. Parašutisté se nevzdali a bojovali až do konce, poslední čtyři včetně Valčíka ukončili svůj život v bezvýchodné situaci sebevraždou.

Následovala potom krutá odplata, nacisté se nelítostně a hlavně krvavě pomstili. Vypálili Lidice a Ležáky a zavraždili skoro 2000 lidí, jež s útokem měli podle nich co dočinění. Mezi ně patřilo i 14 členů Valčíkovy rodiny. Po popravených rodičích a sourozencích s partnery zůstalo několik sirotků, které si osvojili jejich sousedé. Jednoho Valčíkova synovce si domů vzala také rodina mé babičky. Měli ho rádi jako svého vlastního, babička se k němu chovala, jako by to byl její rodný bratr.

Čtěte také

Eva Janáčová: Lázeňský antisemitismus

Stojím před fotkou Josefa Valčíka v pardubickém památníku a usilovně přemýšlím, jak se jeho synovec, který vyrůstal ve Smolině spolu s mou babičkou, jmenoval. Pamatuji si, že vyprávěla, jak si ho po pár letech vzali domů jeho vzdálení příbuzní a do své rodné vísky už zavítal jen občas. Jak se však jmenoval? Jan? Josef? Nevím, nemůžu si vzpomenout. Vím, že mě to ale upřímně mrzí.