Magdalena Platzová: Stříbrný vítr
Včera jsem se koupala ve vejvaru. Pokud nevíte, čemu se u nás říká vejvar, tak to je ten bazének pod hrází přehrady, která se nazývá Malá, aby se odlišila od Velké, Sedlické. Přehrada je z poloviny 20. let minulého století a slouží k vyrovnávání průtoku vody pod vodní elektrárnou, jež se nachází v lesích kus proti proudu.
Voda v jezeře je zahnědlá, ve slunci zlatá, a voní jako čerstvě rozkrojený meloun. Na jeho březích porostlých borovicemi v létě rozkvétají trsy žlutých květin podobných kopretinám a zrcadlí se v klidné hladině.
Čtěte také
Hráz přehrady je vystavěna z šedých hrbolatých kamenů a vede nad ní úzký betonový most z jedné strany opatřený zábradlím. Na konci se nachází domek, v němž je ukryto zařízení na ovládání průtokové roury. Ten most, hráz a vejvar byly v době mého dětství a dospívání středobodem letních měsíců. Tady jsme trávili celé dny. V těch letech do vejvaru dopadaly den co den prudké vodopády bílé vody, museli jsme je překřikovat, voda pod nimi se vařila, byla zpěněná, chladná a dalo mnoho úsilí v ní plavat, neboť proud člověka neustále strhával.
Jako malé děti, s rodiči a prarodiči, jsme mívaly rozložené deky na travnatých svazích kolem vejvaru. Později jsme se odvážili na most, kde polehávala a hřadovala mládež. Ostatní museli jejich vyhřátá, opalující se těla překračovat. Kluci tu závodili, kdo skočí do jezera z větší výšky.
Čtěte také
Z okraje mostu to dokázal každý. Frajeři lezli na zábradlí a ti ještě odvážnější na střechu domku. A úplně největší borci skákali z hráze do mělkého vejvaru. Párkrát za prázdniny prolétl někdo vzduchem a nám se zastavil dech. Pokud vím, nikdo se tu však nikdy nezranil. Přesto na počátku 90. let považovala správa povodí Vltavy za nutné zadrátovat vejvar i most vysokým plotem s ostrými bodci. Lze jej samozřejmě obejít, jako každý zákaz, ale i tak místo osiřelo. Najde sem cestu už jen pár vytrvalců. Ani vodopády skoro netečou, protože spolu s plotem vyrostla po straně přehrady malá elektrárna, která přebytečný průtok odčerpá.
Naštěstí je tu pořád roura, jíž odtéká spodní voda a vytváří alespoň nějaký proud. Také je ještě stále možné povylézt na vyhřátou zeď hráze, na kameny, které vyčnívají na stejných místech jako kdysi. Na tom velkém hrbolu se tvořil baldachýn, pod ten se dalo vlézt a pozorovat padající, třpytivou vodu zevnitř.
Čtěte také
Na rukou mám nafukovací křidýlka a kdosi mne unáší zpěněnou vodou pod vodopád. Bojím se, řvu, mám oči a ústa plná vody, ale táta je silný, drží mne na hrudi a spolu pronikáme pod baldachýn. Snad jedna z prvních vzpomínek. Nádherný strach a oslnění ze světla, vodní síly, hluku. Později se sem dobývám sama, peru se s bouřícím živlem, který mne odstrkuje, je třeba najít nohama kámen na dně, zaklesnout se. Vyhmátnout stezku mezi proudy. Chytnout se zdi a držet, nenechat se odervat.
Moje zeď. Dnes obehnaná plotem, uvězněná, ale dosud tak pevná. Jsem tu se svojí dcerou, snažím se jí předat trochu ze svých zážitků, ale nevím, zda to vůbec jde.
Čtěte také
Naštěstí je na chalupě i táta. Už dost dlouho se sice nekoupe, ale je tu s námi, a když vylezu z vody, mohu mu zavolat. Říkám: Byla jsem ve vejvaru. To stačí. I on tu vyrůstal. Chvíli je ticho a pak: Tak to ti teda závidím.
K večeru si spolu na dvorku čteme Stříbrný vítr od Fráni Šrámka. Namátkou jsem jej vytáhla z knihovny. Předčítám ho tátovi na pokračování, místy text dramatizuji, nebo rediguji, to když se mi exaltovaná obrazivost českého buřiče zasekne v hrdle. Ta kniha trochu zestárla, ale i tak z ní občas svěže zavane. Ten stříbrný vítr, napadá mne, to je možná naše Malá přehrada.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
