Martina Adlerová: Životní lekce
Můj kamarád, vášnivý cyklista, mi jednou vyprávěl, že za velmi ponižující považuje okamžik před závěrečným stoupáním.
Je to prý od doby, kdy se jednou vydal na krátký švih a v poslední serpentině ho předjela důchodkyně na skládacím kole.
Prý si tenkrát užíval pocit síly a dupal do nášlapů, než za sebou uslyšel vrzání zarezlých pedálových klik. Dorazil ho pohled na dva pecny chleba připevněné gumicukem k zadnímu nosiči.
Kamarád ještě chvíli šlapal a když mu baba i se zástěrou zmizela z očí, švihnul svým vrchařským speciálem za 65 tisíc do pangejtu. A ani se nemohl poddat zoufalství, protože musel před řidiči okolo projíždějících aut fingovat technickou závadu.
Pro mužské ego rána pod pás.
To já zase trpím tak nějak po žensku.
Předjíždějící kolaři mi kupodivu nikterak nevadí.
Ale dostává mě, když se usiluji něco uvařit a všichni chválí, jak je to dobré, přitom z hrnce neubývá, a dcery pak přistihnu u ledničky, jak si mažou tlusté krajíce chleba taveným sýrem.
Nebo když strávím celé dopoledne zkrášlováním svého zevnějšku a první známá, kterou na korze potkám, se zeptá, co se mi proboha stalo.
Takže je to jasné: čím víc o něco usilujeme, tím míň se nám ten výsledek potom zamlouvá.
Nebylo by tedy lepší se na všechny usilovné snahy vykašlat?
Kolo pověsit na hřebík, kastroly uklidit do sklepa a předražené šminky rozdat pubertálním dcerám.
Pak si uvařit kafe, hodit si nohy nahoru a nastavit tvář odpolednímu slunci… a úspěch je vždycky zaručen.
Související
-
Martina Adlerová: Zmatení pojmů
Odjakživa jsem si pletla pojem s průjmem, jak mi doma často zdůrazňovali. „Holinky nebo hodinky, obojí se natahuje,“ dobírali si mě, kdykoliv jsem něco popletla.
-
Martina Adlerová: Televize
Jsem asi trochu divná, ale nesnáším televizi. Tento fenomén mě naprosto minul. I v době, kdy moji vrstevníci sjížděli seriály, já jsem zarputile trvala na svých knihách.
-
Martina Adlerová: Čekání
Čekání může být příjemné i nesnesitelné. Dříve se čekalo na dopisy. Nejdřív jste ho museli odeslat, pak počkat, až dorazí k adresátovi, až si ho dotyčná osoba přečte,...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
