Martina Adlerová: Televize
Jsem asi trochu divná, ale nesnáším televizi. Tento fenomén mě naprosto minul. I v době, kdy moji vrstevníci sjížděli seriály jako Přátelé a později Sex ve městě, já jsem zarputile trvala na svých knihách.
Z televize mám dojem naprostého chaosu, psychického nátlaku a citového vydírání. Jsem schopna odejít od nedopitého kafe uprostřed návštěvy, kde hostitelka jedním okem sleduje Bitvu o trůny.
Totálním peklem byl pro mě pobyt v nemocnici, kde ze stěny přímo proti mně ječela obrazovka celý den a občas byl program narušen reklamní smyčkou s nabídkou zdravotnických preparátů, bez kterých umřete do tří dnů.
Po třech dnech jsem podepsala revers.
Při posledním stěhování jsme zapomněli televizní přijímač ve stodole. Je tam dodnes.
Chodí tam na něj kálet kuny, což asi vymahatele koncesionářských poplatků nezajímá. Každý rok požadují, abychom zaplatili, nebo vysvětlili, proč televizi odmítáme. Možnosti jsou omezené: buď špatný příjem signálu, nebo přístroj dočasně mimo provoz. Důvody, jakože ji prostě nechcete, vůbec nejsou brány v potaz.
Bez televize jsme totální nýmandi, což jsme pochopili asi před rokem, když tento fakt zjistili spolužáci naší mladší dcery. Nebudete tomu asi věřit, ale nějaká aktivní a soucitná maminka na rodičovské schůzce navrhla, aby byla na naši dceru uspořádána finanční sbírka.
Je totiž jasné, že bez televize se člověk nemůže zdárně rozvíjet.
Já jsem toho živoucím důkazem.
Související
-
Martina Adlerová: Čekání
Čekání může být příjemné i nesnesitelné. Dříve se čekalo na dopisy. Nejdřív jste ho museli odeslat, pak počkat, až dorazí k adresátovi, až si ho dotyčná osoba přečte,...
-
Martina Adlerová: Internet
„Vy vůbec neovládáte svoji techniku!“ Pracovník IT firmy si mě rozezleně měří. „A strukturovanou zásuvku máte kde?“
-
Martina Adlerová: Býti dámou
Býti dámou je v dnešní společnosti téměř nemožné. Podle pravidel společenského chování má být dáma tajuplná a zásadně se nevyjadřovat k citlivým tématům.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
