Hana Hosnedlová: Telefonní budky
Telefonní budky, které se kdysi nacházely v každé obci, na ulicích či nádražích, se díky moderním mobilům staly dnes již naprosto nepotřebné. Jejich počet se postupně snižoval, až zmizely úplně.
Občas je mi to trochu líto – byly takovým symbolem své doby. Pro nás jako děti to byl malý zázrak, když jsme za pětadvacetník mohly zavolat rodičům do zaměstnání, domlouvat se s kamarády o místech srazu a podobně.
Vzpomínám si i na meziměstské hovory na poštách – kde byly uzavřené kabinky s aparáty a spojovatelka, jíž jste nahlásili požadované číslo, volala na celou poštu – Praha do čtyřky, Tábor do jedničky...
Na vsích pak bývaly veřejné telefonní stanice většinou na národním výboru nebo častěji u někoho z obyvatel doma.
Nebylo v oné době zrovna moc rodin, které měly svou vlastní nebo alespoň podvojnou telefonní linku. Já tehdy telefon každému záviděla. O vlastní linku jsem usilovala celé roky a moje dlouholetá žádost došla vyřízení až někdy v devadesátých letech. Netrvalo pak dlouho a pevnou linku nahradil mobilní telefon, takže jsem si jí příliš neužila.
Jasně, že současné možnosti telefonního spojení jsou nesrovnatelně lepší, rychlejší, levnější – zůstala jen taková prchavá nostalgie... A tak docela chápu Londýňany, kteří někdejší typické červené telefonní budky přeměnili třeba na minikrámky se suvenýry, trafiky nebo je jen vyzdobili květinami jako malé ostrůvky barev a vůní.
Jednou jsme s kamarádkou při našich toulkách narazili na telefonní budku v zahradě jakési chatařské osady. Netuším, co s ní měl majitel v plánu, ale my jsme na ni s dojetím koukaly přes plot docela dlouhou dobu. Ale třeba ještě někdy nečekaně na tuto dřevěnou vzpomínku na staré časy narazím – a znovu zavzpomínám...
Související
-
Hana Hosnedlová: Seriály
Také jste si všimli, jak moc se v televizních programech poslední dobou rozrostly seriály? Každou chvíli přibude nový, ačkoliv jich spousta ještě běží.
-
Hana Hosnedlová: Piliňáky
Současná energetická krize přinutila lidi dát opět prostor vytápění pevnými palivy, především dřevem. A to mě přimělo vzpomenout si na dobu dětství.
-
Hana Hosnedlová: Stonání
Jako dítě jsem občas ráda stonala. Ne proto, abych se ulila ze školy, tu jsem měla v té době docela ráda, ale pro ten zvláštní pocit bezpečí, rodinného tepla a obskakování.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
