Zdena Kolářová: Na co myslím, když žehlím

Je to neustálý kolotoč a kamarádky si ze mne dělají legraci, protože ony už dávno řeholi žehlení ze svých hospodyňských povinností vypustily.

Dávám svým přítelkyním zapravdu, ale já si nějak nemůžu pomoct. Žehlím i ložní prádlo, protože ho taky škrobím a to bez žehlení nejde. Vím, že dnešní lajdácká, pomačkaná móda je v kurzu, ale já jsem v ní zalíbení nenašla.

Nedávno se mi rozbila žehlička a než jsem si došla pro novou, vršila se v prádelním koši hora svršků k žehlení, která každým dnem narůstala. Vybalila jsem novou žehličku, sesbírala odvahu ke zdolání takového díla, pustila si jednu ze svých starých gramofonových desek a dala se do práce.

Začala jsem od toho nejprotivnějšího – od pánských košil. Dobře vyžehlit pánskou košili není žádná legrace a když jsem se tak pachtila, abych se růžkem žehličky dostala ke skladům kolem manžety, napadlo mne, kolik košil, kalhot a jiného prádla jsem za život asi tak vyžehlila.

Zkusila jsem spočítat, co to stálo času, aby všichni v naší rodině byli jako z cukru. Počítala jsem a počítala a postupně mě napadaly další a další věci. Taky jsem natírala plot a sekala trávník a myla okna, vařila a starala se o rodiče, chodila do práce a….. Proboha!? Kdy jsem vlastně žila? Měla jsem vůbec nějaký čas pro sebe?

Pokládala jsem si ukřivděné otázky. Po chvíli jsem se vzpamatovala a našla vlastně jednoduchou odpověď. Nejvíc šťastná jsem byla právě v těch chvílích, kdy jsem se starala o lidi kolem sebe. Tak jednoduché to je.