Zdena Kolářová: Děti
A zase je potkávám. Batohy na zádech vyvracejí křehké kosti dětí, které odevzdaně kráčejí ke svému útočišti, či nebezpečnému území – ke škole.
Pamatuji se, jak jsme se ráno neradostně couraly se spolužačkami ulicí, a zdálo se, že těch šest hodin ve školních lavicích nemůžeme přežít.
Velká přestávka už nás naladila trochu optimističtěji, protože se blížil konec vyučování a s ním i odchod z nebezpečné frontové linie, v níž létaly kule jak v Sarajevě a červenaly se poznámky typu „ je drzá a nepozorná“. Po nich vždy následovalo dilema, jak to zaonačit, aby naši nechtěli vidět žákovskou knížku, protože to by byl konec s bruslením a lítáním s holkama.
Škola pro většinu naší třídy znamenala spíše pěknej „vopruz“ než radostné očekávání moudrosti a vědění. Když jsem nedávno slyšela pořad, kam telefonovali posluchači své zážitky ze školních let, zpozorněla jsem.
Jeden z nich se vyjádřil, že škola je uzurpátorský způsob vzdělávání a nemá nic společného s demokracií. Žáci by si měli vybrat, jestli do školy chodit chtějí, nebo zda se budou vzdělávat jiným způsobem.
No, řeknu vám, málem mě kleplo. Jak myslíte, že bych byla odpověděla v deseti letech na podobnou otázku? No jasně, že bych do školy nechtěla chodit. Možná, že bych skončila jako negramotná tulačka, která by se podepisovala otiskem umouněného palce.
Vše v našem životě se mění, to přináší každá doba. Ale založit vzdělání na dobrovolnosti? Řekla bych, že v jisté fázi života je dobré, aby za nás rozhodovali dospělí. Teprve po získání zkušeností může být naše volba, zda budeme učenci, či nevzdělanci skutečně demokratická. Ve smyslu toho, co toto slovo znamená.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.