Na konci života buďte umírajícímu na blízku, rozlučte se a řekněte všechno, co potřebujete

26. červen 2019

Závěr rozhlasového seriálu Musíme si pomáhat věnujeme těžkým, hraničním situacím, kdy senior už potřebuje velkou míru péče.

Musíme si uvědomit prostý fakt, že ve stáří zkrátka přicházejí nemoci a tělesná omezení a že léky seniorovi mládí a plnou sílu nevrátí.  Může se stát plně závislým na druhých. Navíc možná komunikuje jinak než dřív, nebo skoro vůbec. Důležité je najít si k němu cestu.

„Pokud s ním nebudeme mluvit, ztratí řeč už natrvalo. A i když máme dojem, že je to s ním těžké, pořád bychom to měli zkoušet: zas a znovu mu ukazovat, jak se používá holicí strojek, jak se obsluhuje varná konvice – neustálými podněty stimulujme jeho mozek, udržujeme seniorovu schopnost obsloužit se sám. To platí i pro příbor, oblečení apod.,“ vyjmenovává řada důležitých denních činností ředitelka Domova seniorů Mistra Křišťana v Prachaticích a zakladatelka Institutu smyslové aktivizace pro seniory Hana Vojtová.

Správná manipulace s nemocným

Senior ale může být i fyzicky těžký – je nemohoucí, váží mnohem víc než třeba jeho drobná dcera. „Existuje mnoho pomůcek a praktických vychytávek pro manipulaci, ideální by ale bylo, kdyby pečující mohl navštívit kurz kinestetické mobilizace nebo bazální stimulace – tam se naučí, jak správně s nemocným manipulovat, abych neublížil ani seniorovi ani sobě. Například masírovat a stimulovat správné body, jimiž podnítíme svaly, které bude senior potřebovat pro vstávání. Může se to zdát jako zdlouhavé, my pečující máme někdy tendenci chtít všechno honem, ale to není ta správná cesta pro něho ani pro nás,“ říká Hana Vojtová.

Pečovatelské zařízení je pro seniory novým domovem. Komunikace předejde náhlému stěhování a stresu

Seniorka, pečovatelka, domov důchodců, hospic, stáří, péče. Ilustrační foto

Tentokrát se věnuje chvílím, kdy dojde na přesun seniora do specializovaného zařízení. To je stresová situace jak pro něj, tak pro jeho blízké, pečující. Jak si s ní poradit?

Osobní oběť nesmíme jako pečující přehnat: Mohli bychom se ocitnout na lůžku oba. Blízcí by měli připustit, že nemohou 24 hodin držet seniora za ruku a hlídat, aby se náhodou něco nestalo. Připustit přirozené riziko, že věci se stát mohou. Naučit se s tím žít. Existují pomůcky jako tlačítka pro tísňové volání, jimiž si může senior přivolat pomoc i sám. Nebo seniorské obálky s vyplněnou anamnézou, umístěné na viditelném místě v bytě. Záchranáři díky nim vědí, koho mají před sebou, mohou adekvátně poskytnout okamžitou pomoc.

Každý ať se rozloučí po svém

A ocitáme se v samotném závěru – jak našeho cyklu, tak i života toho, o kterého jsme pečovali. Jak mu posloužit? „Být mu nablízku, přijít se rozloučit, říct to, co potřebujeme říct. A nechat na každém z rodiny, aby se rozloučil tak, jak to chce on. Každý člověk je jiný, každý se vyrovnává se ztrátou jinak, a tak netlačit na žádná pravidla, o kterých si myslíme, že by měla platit,“ radí Hana Vojtová.

Můžeme se obrátit i na profesionální instituce, jako jsou terénní hospicové služby a kamenné hospice – ty umějí pomoci nejenom odcházejícím, ale i těm, kteří je na jejich poslední cestě doprovázejí. Respektovat seniorova přání, uvědomit si, že je možná už ve stavu, který je nezvratný.  Že lékařské zákroky už jej nezachrání a přístroje už jej jenom udržují při životě – zatímco např. mozek již není schopen plnit svoji funkci. Jestliže si přál, aby se jeho život uměle nenatahoval, respektujme to. Každý z nás by to tak chtěl.

Mluvte o umírání včas

„Žijeme ve světě, kde nemůžeme ovládat úplně všechno,“ říká Hana Vojtová, „a stejně, jako jsme nenačasovali příchod na svět, nemůžeme načasovat ani odchod. Jsou to situace, kdy nám nezbývá, než to, co se stalo, přijmout. Nemůžeme se do nich vrátit a udělat něco lépe, ale můžeme se z nich poučit. Třeba tak, že o tom, jak chceme stárnout a jak odcházet ze života, budeme se svými nejbližšími mluvit včas.“

 

Spustit audio

Související