Výšivka rybí šupinou nově patří mezi jihočeské kulturní statky, a to i díky Ludmile Dominové

„Levou rukou musím pevně mezi palcem a ukazováčkem šupinu držet zároveň s tou látkou, zezdola propíchnu. Naberu korálek a musím se trefit zpátky do té samé dírky. Opravdu je potřeba mít sílu v prstech,“ popisuje lidová umělkyně a restaurátorka textilu Ludmila Dominová, která vyšívá rybí šupinou.

Jak sama říká, tvořivé ruce měla odmalička. S vyšíváním začala ve čtyřech letech. „Vyrůstala jsem u babičky a ta pořád seděla a něco dělala, vyšívala, háčkovala a tak, no a já s ní,“ vzpomíná.

S rybími šupinami jako dekorativním materiálem se setkala na začátku sedmdesátých let, kdy se zabývala hlavně tradičními kroji. Naplno se výšivce začala věnovat až o dvacet let později.

Jako znalkyně jihočeského národopisu se Ludmila Dominová nejdřív snažila staré řemeslo připomenout v Jihočeském muzeu. „Tam jsem do jedné vánoční výstavy kolem roku 1990 udělala sérii obrázků vyšívaných rybími šupinami a už to jelo,“ vypráví.

Čtěte také

Šlechta si na vepřové nepotrpěla, ale k jihočeskému venkovu zabijačky odedávna patří, vypráví etnograf

Rybími šupinami ale nezdobí tradiční zástěry nebo lidové kroje, vyšívá hlavně na kabelky, vánoční ozdoby nebo dárkové předměty. Používá šupiny z kapra, okouna, štiky a candáta.

A její výrobky se dostaly snad do celého světa. „Já si nepamatuji akorát žádného Eskymáka,“ směje se. „Jinak si je pořizovali hodně Japonci, Američani nebo třeba Indové,“ dodává.

Za svou práci získala Ludmila Dominová před sedmnácti lety od ministerstva kultury titul Nositelka tradice historického řemesla. Teď se vyšívání rybími šupinami dostalo na seznam jihočeských nehmotných kulturních statků.

„To je to, kvůli čemu jsem národopis celá léta dělala. Já říkám, že jsem to odemlela, že jsem o tom opravdu povídala úplně všude. Je třeba vědět, z čeho vycházíme, a vážit si toho,“ uzavírá s tím, že zájem o tradiční řemeslo udržované na jihočeských Blatech v posledních letech začíná zase ožívat.