Vše, co herci na jevišti vypijí nebo rozbijí, musí stále znovu shánět rekvizitářka

„Před každým představením si nejdřív vezmu zápis a podle něj si začnu připravovat všechny věci. V první řadě se musím podívat, jestli mám takzvané spotřební rekvizity. To je něco, co se vypije a sní nebo co se rozbije, roztrhá. Prostě to, co se musí pořád obnovovat,“ popisuje.

Na jedno z představení tak například pokaždé musí připravit vychlazené šampaňské a čerstvý štrúdl. „Když si ho nestihnu objednat, tak ho musím upéct sama,“ směje se.

Množství potřebných rekvizit se u jednotlivých inscenací liší. „Pro Carmen na otáčku jsme měli asi tři bedny, čtyřicet balíků a kolo, byla toho plná dodávka. Naopak třeba do Trubadúra potřebujeme jen dvě růže a několik mečů,“ vyjmenovává Lucie Zelenková.

Když má rekvizity připravené, zamíří na jeviště a začne je rozmisťovat na scénu. Využívá přitom různé triky a vychytávky. „Tyhle hodiny mám na suchém zipu, protože celá scéna se otáčí, tak aby nespadly,“ ukazuje.

Rekvizity je často nutné vyměňovat i během představení, takže rekvizitářka musí být k dispozici. „Pracuji na opeře a baletu, kde všechno musí padnout do hudby a musíme být velmi rychlí. Teď například děláme Svěcení jara, vysype se tam na jeviště kilo krupice a my to musíme během pár sekund uklidit,“ vypráví.

Mezi rekvizitárnou a jevištěm přejde nesčetněkrát. „Na otáčku jsem si jednou vzala krokoměr a ukázalo se, že jsem nachodila asi deset kilometrů. Tam se ty cesty hrozně násobí,“ dodává Lucie Zelenková.

I když je její profese občas fyzicky náročná, vidí v ní ale jednu velkou výhodu. „Já jsem sběratel a díky tomu, že pracuji v divadle, tak nehromadím věci doma. Tady je to žádoucí, protože nikdy nevíte, co se bude na co hodit. Můj obor jsou věci, ideální profese,“ uzavírá.