Vosí bodnutí není důvodem k panice. Neječte a konejte, hlavně žihadlo rychle vytáhněte, radí včelař

Konec léta, kdy dozrává ovoce, bývá časem vos. Létají kolem nás, láká je sladké pití a jídlo, můžeme na ně i šlápnout. Snadno se potom stane, že dostaneme žihadlo. Nejen vosy, ale také včely a sršni jsou vybaveni touto zbraní. Jak bodnutí ošetřit, nejlépe vědí včelaři, kteří za svůj život dostanou tisíce žihadel. Dva z nich se proto podělí o své zkušenosti v rubrice Pojďte s námi za zvířaty.

„Když dostanete žihadlo, tak hlavně neječte, ale konejte. Najděte žihadlo a rychle ho nehtem vytáhněte, protože když to neuděláte rychle, tak vám jedový váček pumpuje do těla jed. A čím víc jedu, tím víc to logicky bolí. Navíc žihadlo není statické, ale pohybuje se jako pilka, piluje. Tělo tam pak posílá určité látky a brání se tomu, a to je ta strašná bolest,“ říká včelař Václav Krištůfek.

Žihadlo podle něj rozhodně není důvodem k panice. „Žádnou paniku, rychle najít studenou vodu, dát si obklad z cibule, někdo mi poradil i jitrocel. Kdo potřebuje, dá si prášek. A jsme v klidu,“ dodává s úsměvem.

Tisíce žihadel už dostal včelař Vladimír Kučera z Vrbice u Vacova na Šumavě. Pracuje totiž se včelami bez rukavic. „Jsme s nimi v přímém kontaktu, když vyndáváme plásty z medníku a vytáčíme nebo když kontrolujeme, jestli jsou včelky zdravé. Nejčastěji dostáváme žihadla, když jim bereme med z medníku,“ vypráví.

Václav Krištůfek doporučuje vyhnout se včelám v době před bouřkou. „Nemá se k nim chodit těsně před bouřkou, každý včelař to ví. Já jsem jednou musel, měl jsem včelařský oblek, kuklu, rukavice, přesto jsem dostal stovky žihadel, jak byly včely tou energií rozdrážděné,“ vzpomíná.

Roli hraje i barva oblečení. „Nechoďte ke včelám v černém. Kdo má černé tričko, byť s dlouhým rukávem, a černé vlasy, ten žihadlo dozajista dostane, protože ta černá barva včely dráždí,“ říká Václav Krištůfek.

Z vlastní zkušenosti však dodává, že mnohem víc bolí bodnutí od vosy. „Mohou bodnout hlouběji, proto ta rána víc bolí. A vidíme, že se vosy neustále pohybují kolem popelnic, odpadků, louží a všeho možného, takže zřejmě nabírají nějaké toxické látky, které potom účinek jedu zvyšují,“ zmiňuje.

Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.