„Volali mi psychiatra, jestli jsem se nezbláznil.“ Finančník z Jindřichohradecka vyměnil kancelář za kávovou farmu v Tanzanii
Před lety pracoval ve finančnictví a vedl makléřskou společnost. Dnes tráví část roku v Tanzanii, kde vybudoval vlastní kávovou farmu s desítkami tisíc rostlin. Ladislav Kolář z Jindřichohradecka říká, že zásadní životní změnu odstartovala rodinná tragédie i první cesta do Afriky.
„Honíme se, honíme, ale život utíká úplně jinak,“ říká Ladislav Kolář, když vzpomíná na dobu, kdy ještě pracoval ve finančnictví. Po smrti otce v nedožitých 56 letech si podle svých slov uvědomil, že peníze nejsou všechno. O několik let později odjel na dovolenou do Tanzanie. A právě tam se začal rodit plán, který nakonec změnil jeho život.
Z dovolené v Tanzanii k vlastní farmě
Poprvé se do Tanzanie vydal v březnu 2011. Měsíc projížděl zemí a přemýšlel, čemu by se tam mohl věnovat. Zaujalo ho například kakao, nakonec ale zvítězila káva. „U jezera Malawi jsem říkal kamarádovi, že tohle je moje cesta. Že to tak prostě vidím,“ vzpomíná.
Po návratu začal shánět informace, pozemky a připravovat první podnikatelský záměr. Mapoval ekonomickou i politickou situaci a během několika měsíců vytvořil desetiletý plán.
Když kolegům z firmy oznámil, že chce odejít, reakce podle něj nebyla právě klidná. „Volali mi psychiatra, jestli jsem se nezbláznil,“ líčí s nadsázkou. Nakonec skutečně finanční svět opustil a začal budovat farmu.
První sklizeň? Místo tří let čekali sedm
Realita pěstování kávy ale měla k představám začínajícího farmáře daleko. Ladislav Kolář se musel všechno učit prakticky od začátku.
Na farmě vysadili sazenice z výzkumného ústavu, aby měli kvalitní genetický materiál. Jenže první zkušenosti přinesly řadu nečekaných problémů. Například po vybudování zavlažování došla voda, další komplikací byli termiti, kteří mladé kávovníky téměř zlikvidovali.
„Když to umíte, tak máte první sklizeň tři roky. A když jste ve fázi jako my, tak za sedm,“ komentuje Ladislav Kolář, který začínal s 20 tisíci sazenicemi na šesti hektarech. Dnes na jeho farmě roste asi 96 tisíc kávovníků.
Všechno ručně a bez kombajnů
Farma leží vysoko v horách, což přispívá ke kvalitě výsledné kávy. Zároveň to ale znamená, že se tam téměř nedá využít mechanizace. „Úplně všechno se u nás dělá ručně,“ potvrzuje Ladislav Kolář. Zaměstnanci používají motyky, nůžky nebo speciální nástroje na kávovníky, materiál i úrodu přenášejí vlastnoručně.
Během sklizně, která trvá přibližně od června do konce srpna, počet pracovníků výrazně vzrůstá. V nejvytíženějším období pracuje na farmě kolem 200 lidí denně.
Káva se po sklizni zpracovává několika způsoby přímo na farmě. Dál proces pokračuje ve specializovaném mlýně. Zpracovaná zrna putují do Evropy a v Česku se praží.
Ladislav Kolář přitom zdůrazňuje, že sám sebe nepovažuje za odborníka na kávu. „Já furt říkám, že jsem farmář,“ připomíná. Většinu svých znalostí prý získal praxí.
Změnil také život svých zaměstnanců
Příběh jeho farmy ale není jen o kávě. Během let se snažil měnit také situaci lidí, kteří u něj pracují. Na začátku byli zaměstnanci placeni každý den. Postupně se systém změnil na týdenní, dvoutýdenní a následně měsíční výplatu. Ladislav Kolář pomáhal rozvíjet finanční gramotnost a učil je část peněz odkládat stranou.
„To je deset let práce,“ popisuje cestu k tomu, aby zaměstnanci dokázali hospodařit s penězi na delší období. Podporuje také místní školu, vybudoval tři třídy a podle svých slov se snaží pomáhat i místní komunitě. Pracovníci a jejich rodiny navíc mohou využívat služby lékaře, který jednou týdně do vesnice přijíždí.
Žena ve vedení farmy? Zvykli si až za tři roky
Jednou z výrazných zkušeností byla také změna ve vedení farmy. Původní Kolářův správce odešel do důchodu a nahradila ho mladá žena, muslimka.
Prosadit ji do vedoucí pozice nebylo jednoduché. Místní muži si podle Ladislava Koláře museli zvykat na to, že jim pracovní úkoly zadává žena. „Tři roky mi trvalo, než všude přijali, že je to moje první ruka, když tam nejsem,“ říká.
Dnes už podle něj vedení farmy funguje bez problémů a zaměstnanci jeho správkyni respektují.
Afrika přinesla jiný pohled na čas
Ladislav Kolář dnes tráví přibližně pět až šest měsíců v roce v Tanzanii a zbytek času v Česku. Žije v Lásenici nedaleko Jindřichova Hradce a postupně připravuje také vlastní českou pražírnu. Stýská se mu prý po obou místech. „Když jsem tady, těším se do Tanzanie. A když jsem v Tanzanii, těším se domů,“ usmívá se.
Na život v Africe si zvykl natolik, že ji dnes považuje za svůj druhý domov. Zkušenost s Tanzanií mu změnila také pohled na čas. „Oni mají ten čas a my máme ty hodinky,“ glosuje.
Právě to je možná to nejdůležitější, co si z Afriky přivezl. Po letech strávených ve finančním světě už podle svých slov nechce život jen plánovat a měřit. Chce ho také prožívat.
Od kakaa k šálku kávy
A ještě jedna drobnost jeho příběhu je překvapivá: když začínal, kávu vlastně skoro nepil. Před dvaceti nebo třiceti lety si ji podle svých slov připravoval s velkým množstvím mléka a cukru a chutnala mu spíš jako kakao.
Dnes ochutnává kávy v kavárnách, rozpoznává vlastní zrna a sleduje rozdíly způsobené různými způsoby pražení. Přesto si zachovává jednoduché pravidlo: „Buď mi to chutná, nebo mi to nechutná.“
Celý rozhovor s Ladislavem Kolářem si pusťte v přehrávači výše.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
