Věra Nosková: Pojďme si povídat

Jsou z mého mládí, mapují staré rudé časy, vztahy v rodině, kde vládl nesmlouvavě a drsně kuchyňský matriarchát, je to výživné čtení o vzpurné dívce z maloměsta v jižních Čechách.

Podobných rozhovorů jsem zažila už desítky a na otázky směřující do mé dívčí minulosti odpovídám sice zdvořile, ale už nerada. Totiž ti, kdo to slyší už potřetí a navíc tyhle knížky četli, si mohou pomyslet, že jsem hotový kolovrátek.

Tentokrát mi v reakci na tyhle rozhlasové vyprávěnky přišel papírový dopis od posluchačky, kterou rozhovor zaujal, a na jeho základě usoudila, že jsme si podobné a měly jsme podobný osud, takže se musíme sejít a všechno si to odvyprávět.

Žádnou mou knížku jaktěživ nečetla a ani se nezmínila, že by o to stála. Prostě si chce se mnou někde sednout a proklábosit pár hodin, přiznala, že je dost hovorná. Ale také vážná a prý staromódní.

Ze všeho nejméně chci od sebe odhánět lidi, kteří o mě jaksi stojí. Nejsem samožer, ani snob, sama jsem v mládí prošla mnoha profesemi, včetně dělnické, i když později jsem byla už jen novinářka. Zásadně nad nikým neohrnuji nos.

Ale nemám před sebou, jako v onom dávném mládí půl století, času mi nezbývá dost na to, abych hodiny klábosila o osudu s cizí hovornou paní. Nakonec jsem ji pozvala na svůj autorský večer. Snad se neurazí a ráda přijde.