Velikou osobností jihočeského folklóru je nepochybně Miroslav Stecher, kterému bylo osmdesát
Když by se řeč stočila na téma „jihočeský folklór“, okamžitě by nám mělo vytanout na mysli jméno Miroslav Stecher, také s přirozeným vizuálním doprovodem v podobě jeho výrazně tvarovaného kníru. A vedle toho také jistě Jihočeský soubor písní a tanců.
Ve vztahu k folklóru prošel českobudějovický rodák a patriot Miroslav Stecher, kterému bylo 5. února osmdesát, několika etapami jako tanečník, zpěvák a muzikant spojený nejvíce s českými dudami.
Na tento nástroj umí nejen skvěle hrát, ale také dudy a fanfrnochy staví a vyrábí. V tom dosáhl Miroslav Stecher zcela jistě proslulosti, podobně jako umělecký vedoucí Úsvitu, jímž se stal v roce 1981 po další legendě jihočeské folklórní scény, malířce Zorce Soukupové.
A tak dlouhých a úctyhodných pětačtyřicet roků stojí v čele souboru, jehož věhlas už dávno překročil hranice regionu. Miroslav Stecher dokázal do unikátní podoby propojit taneční, ženskou pěveckou a také hudební složku s dominantním zvukem jeho dud. A hned musím zmínit dětský folklórní soubor Úsvitáček, který založil se svou paní Annou.
Hudební blahopřání z Českého rozhlasu České Budějovice je zcela důvodné, neboť zde Úsvit pořídil pěknou řádku nahrávek jihočeských lidových písniček a také ve zdejším studiovém sále častokrát vystoupil v rámci tematicky pojatých koncertů, a působivě tak udržoval povědomí o zapomínaných zvycích třeba vánočního nebo právě probíhajícího masopustního času.
Když byl na začátku Miroslav Stecher zmíněn i jako zpěvák, doložíme to dvěma nahrávkami Úsvitu lidových písní v jeho úpravě z rozhlasového archivu z osmdesátých let. Nejprve zazní písnička Když nejsem, ať nejsem se sólovým zpěvem Miroslava Stechera a potom spolu s Marcelou Mackovou Lepší je pivíčko.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.