Ve Vlastiboři u Soběslavi udržovali řadu tradic. Vesnici obcházeli Řehoři a také dívky s novým létem

Vlastiboř byla dříve uváděna také pod názvem Lastiboř a její části vlastnili různí majitelé. „Velká Strana patřila do roku 1354 Oldřichu z Hradce, od něj ji koupili Rožmberkové a připojili ji ke statku Bukovsko. Malá Strana patřila klášteru Louňovice, potom Táboru, roku 1548 ji koupil Rožmberk a ten ji prodal Soběslavi,“ vyjmenovává Alois Sassmann, který se zabývá genealogií.

Nejstarším dokumentem, v němž jsou zapsána jména vlastibořských obyvatel, je urbář třeboňsko-příběnický z roku 1433. „Tam se objevují například příjmení Pilík, Hajný, Štěpán, Klepáč, Suchý, Martin, Michálek, Kožich nebo Čáp. Je zajímavé, že jméno Klepáč se ve Vlastiboři na čísle popisném 12 udrželo dále po celá staletí,“ doplňuje Alois Sassmann.

Jako další zdroj zajímavých údajů vyzdvihuje vlastibořskou školní kroniku. „Popisuje třeba událost z roku 1729, kdy knížecí podaný Matěj Koloušek prosil, aby ho v obci Vlastiboři přijali za šenkýře. Rychtář Jiří Podlaha napsal, že Matěj Koloušek předstoupil, uctivě prosil celou obec a sliboval, že se bude věrně, poctivě a spravedlivě živit a bude opatrovat knížecí majetek. Rychtář doplnil, že té jeho slušné žádosti se musí vyhovět. Dokonce mu slíbili takovou nadstandardní věc, že pokud by přišel do pivního dluhu, obec ho za něj zaplatí,“ líčí.

Čtěte také

Nepoddaní lidé obývali vesnice na Táborsku. Jejich potomci nosí příjmení Svoboda, Hořejší či Holub

Zvláštní místní tradicí, která není jinde obvyklá, je takzvané nové léto. Ve Vlastiboři se udržuje dodnes. „Na prostřední svátek velikonoční chodí dívky s takzvaným novým létem, které se kdysi strojilo jako krásné novorozeně zabalené do bílé peřinky. Při obchůzce děvčata zpívala: Nové léto, nové léto, kdes tak dlouho bylo? U studánky, u hlubánky, nohy, ruce mylo. Cos tam jídalo, červený vejce, žlutý mazance…,“ vypráví Alois Sassmann.

Naopak jeden z již zaniklých zvyků dohledal v brožurce Z rodné vísky, kterou sepsal vlastibořský rodák Václav Hrubý, okresní školní inspektor v Kolíně. „Ten zvyk se konal na svatého Řehoře. Tehdy po Vlastiboři chodívali takzvaní Řehoři, což bylo asi pět až osm odrostlých chlapců ve svátečních šatech. Když vstoupili do světnice, pozdravili a zpívali: Učitele velkého Řehoře svatého, uč se každý křesťan věrný zde uctíti jeho… Vy rodičové, kteří dítky máte, v ničem jim nepolevujte, do školy je dejte. Pakli žáčka nemáte, na papír nám dejte, pro jeden groš, pro dva, pro tři jistě nezchudnete…“