Václav Habart aneb Z dělníka farářem

17. srpen 2013

„Nedávno jsem si šel pro nové doklady a koukám, místo narození mi změnili z Krašovic na Sedlčany,“ říká krašovický rodákVáclav Habart. „Ptám se úřednice proč a ona, že to je prý nové nařízení. Vesnice nyní spadá pod Sedlčany a ty jsou tedy nově mým rodným místem,“ podivuje se nad nejnovějšími výdobytky české byrokracie.

Václav Habart se narodil v červnu 1940 chudým rodičům ve zmíněných Krašovicích na pomezí jižních a středních Čech. Rodné hospodářství mělo jen kolem tří hektarů pozemků a tak se rodiče museli hodně ohánět a přivydělávat si, kde se dalo. Když bylo malému Václavovi necelých pět let, zemřel mu tatínek a starost o živobytí zůstala na bedrech maminky. „Doma jsme nikdy neměli dost peněz, ale na druhou stranu, vždycky jsme měli co jíst,“ vzpomíná na tehdejší nelehkou situaci.

V patnácti letech odešel Václav Habart z domova do Sezimova Ústí. Tam se v Kovosvitu vyučil strojním zámečníkem. Vojnu absolvoval v Českém Krumlově u muziky. „Lesní roh, to byla taková moje láska,“ říká o své službě vlasti. „Ale velitel mě pak přeřadil na trubku a to mě už tolik nebavilo,“ dodává. Po návratu z vojny začal v Sezimově Ústí hrát v dechovkové kapele, vystupovat s divadelními ochotníky. Na začátku normalizace se ale jeho život otočil o sto osmdesát stupňů. Dodělal si maturitu, bylo mu třicet let a Václav Habart si podal přihlášku do semináře v Litoměřicích, že se stane katolickým knězem. „O přestávkách se u nás ve fabrice chodily dívat do výroby celé zástupy holek z kanceláří, co to tam je za blázna,“ směje se. „Byl jsem prostě za exota,“ lapidárně shrnuje svou tehdejší image.

Poslechněte si celé vyprávění tak, jak jej zaznamenal redaktor Filip Černý.

autor: Filip Černý
Spustit audio