V Hořicích stálo velké divadlo pro pašijové hry, padlo za komunismu. Dnes tradice znovu žije
Když se řekne Hořice na Šumavě, vybaví se pašijové hry. Divadelní představení o utrpení a smrti Ježíše Krista se tu má tradici již od počátku 19. století. Přerušily ji války a také komunistický režim, ale teď se opět hraje.
Celou historii připomíná Muzeum pašijových her v Hořicích na Šumavě. Expozici vévodí model velkého dřevěného divadla, kde se pašije hrály. „Premiéra v divadle byla v roce 1893. Postavil ho německý spolek z Českých Budějovic, kapacita hlediště byla 2000 návštěvníků, což není zrovna málo,“ připomíná Jan Winzig.
Divadlo bylo navíc podle něj ve své době velice moderně zařízené po technické stránce. „Mělo třeba svoje varhany, tedy celkem nákladný nástroj. Pod střechou byly kulisy na provazech, které se spouštěly do jeviště a obrazy se rychle střídaly,“ popisuje Jan Winzig. Hořičtí navíc koupili lokomobilu a dynamo a vyráběli pro divadlo elektřinu.
Ve vlastním hledišti byly polstrované lavice potažené červeným sametem, ke kterým vedla řada dveří. „Určitě to bylo kvůli nějakým protipožárním opatřením, ale návštěvníci také měli na vstupence číslo dveří a potom číslo lavice, takže tam rovnou zapluli,“ říká Jan Winzig. Divadlo stálo v mírném kopci, takže na jeviště bylo dobře vidět i ze zadních řad.
V muzeu se dochovaly staré fotografie a také nákres od architekta, díky němuž víme, že šíře budovy činila 14,5 metrů, hloubka jeviště 19 metrů, výška jeviště 15 metrů a portál byl vysoký 6,5 metrů a široký 9 metrů.
Zákaz v roce 1938 a pak 1948
První písemné doložení Hořických pašijových her se datuje k roku 1816, o stavbě stálé divadelní scény bylo rozhodnuto v roce 1892. Mezi lety 1914 a 1918 nebyla budova během války udržovaná, v roce 1922 se opravovala před obnovením pašijových her. Pak se hrálo do roku 1936. „Hořičtí herci hráli jednou za dva roky, takže další představení měli mít v roce 1938, ale to už tady v Sudetech Hitler zakázal,“ vysvětluje Jan Winzig.
Po válce se na tradici krátce navázalo. „Po odsunu původních obyvatel přišli čeští dosídlenci, zřejmě si tu hru nastudovali, protože tady zůstaly všechny materiály. Přeložili ji, upravili a zkrátili a hráli v letech 1947 a 1948. Po únoru 1948 ale definitivně pašijové hry v Hořicích skončily,“ vypráví Jan Winzig.
Divadlo bylo zlikvidováno v 60. letech. Dnes téměř na stejném místě stojí přírodní amfiteátr. „Po revoluci si parta nadšenců řekla, že se obnoví pašijové hry a hledalo se místo. Vytipovali prostor, kde se kdysi těžilo zlato, takže tam vznikla velká jáma, která se hodila pro amfiteátr,“ dodává Jan Winzig.
Původně se pašijové hry hrály na Velikonoce a v letní sezóně. Dnes jim patří poslední týden v srpnu jako vyvrcholení prázdninové sezóny v Hořicích. Do představení se zapojují stejně jako kdysi dobrovolníci z okolí, amatéři, kteří s jiným divadlem zkušenost nemají.
Související
-
Bájný Hejmon Novohrad a bosochodka na vás čekají v Sýpce v Horní Stropnici
Víte, že Novohradské hory mají svého patrona podobně jako Krkonoše? Něco o něm, ale třeba i o zemědělství a historii Novohradska se dozvíte v muzeu Sýpka v Horní Stropnici.
-
Od schwarzenberského knížete dostal velkou šanci, jako poděkování vymyslel unikátní plavební kanál
I přes stigma nemanželského dítěte se vypracoval až na pozici uznávaného inženýra. Rodák z Chvalšin Josef Rosenauer proslul jako autor Schwarzenberského plavebního kanálu.
-
V mostu, který spojil Doudleby se světem, je zazděné pouzdro se starými dokumenty
Na jednom svahu jsou Straňany, na druhém Doudleby. Mezi nimi se přes řeku klene most, který nese jméno Čapkův. Ne na počest spisovatele či malíře, ale poštovního úředníka.