Úniková cesta ukryté parašutisty z pekla nevyvedla

17. červen 2022

18. června je to osmdesát let od chvíle, co v kostele v Resslově ulici v Praze zahynulo sedm československých parašutistů, dva z nich provedli atentát na Heydricha. Měli možnost úniku, ukazuje moderní výzkum. Zřejmě ji nestačili využít.

Svému oboru říká geoinformatika, kombinuje moderní informační technologie s vědními obory s předponou geo: geofyzikou, geodézií, geologií. Prostřednictvím nejrůznějších sond, měřičů a kamer se Jiří Šindelář z Chotovin dostává pod povrch země a do nitra staveb. Získává tak digitální data, která, když se správně rozklíčují, mohou vést k zajímavým poznáním. A k dovyprávění dosud neznámých konců příběhů.

Čtěte také

Ten, na který se s námi coby Dopolední host Českého rozhlasu České Budějovice soustředil, se váže k událostem osmdesát let starým. 18. června 1942 v kryptě a na kúru cyrilometodějského kostela v Praze bojovalo o život sedm československých výsadkářů. Jak víme, nepřežili. Ačkoli průzkumem Jiřího Šindeláře a jeho kolegů se ukázalo, že mohli.

Z krypty měli podle Šindeláře vytvořenou únikovou cestu. Zřejmě ale informaci o akci chystané proti nim získali pozdě. „Laserové paprsky nám ukázaly, že v zadní straně jednoho hrobového výklenku v kryptě je dutina. Spolu se speleology z chýnovských jeskyní jsme objevili otvor, který vede do větracího komína. Ten je veden v tělese jednoho z opěrných pilířů a ústí až na půdu, původně možná vedl až nad střechu,“ líčí Jiří Šindelář.

Jiří Šindelář z Chotovin

Větrací otvor z krypty byl původně úzký, jen asi „na cihlu“. Z geoinformačního průzkumu ovšem vyplynulo, že ho někdo rozšířil na velikost, jakou proleze člověk.

„My se domníváme, že o to se postarali právě parašutisté v roce 1942, čas na to měli. Byli to vycvičení profesionálové, neukryli by se někde, odkud není úniku,“ uvažuje Šindelář.

Zmiňovaný větrací komín má podle něho o úroveň výš ve stěně další sekundárně vybouraný otvor, opět o průlezné velikosti, a ten ústí do bytu kostelníka. Odkud vede jediné přízemní nezamřížované okno celého kostela, a to do dvora dnešního ČVUT.

„Když si poskládáme všechny tyto dílky, tak máme jasnou únikovou cestu,“ řídá Jiří Šindelář. Otázkou je, proč ji výsadkáři nevyužili. 

„Dneska už víme, že měli sofistikovaně připravené únikové cesty. Jednu dokončenou, druhá vznikala, do barokní kanalizační podzemní chodby v Resslově ulici se nestačili prokopat. Ta cesta byla připravená pro případ, že by došlo k vyzrazení nebo k nějaké razii v kostele. Jenomže to, co nastalo 18. června 1942, to byla velká a připravená akce,“ konstatuje Šindelář.

Zatímco našich parašutistů bylo sedm, Němci měli v místě asi 700 vojáků.

„Lze předpokládat, že ti naši kluci usoudili, že z tak mohutného obklíčení se nemohou dostat. A tak zůstali a bojovali až do poslední kulky,“ vypráví Jiří Šindelář už známou část příběhu. Na jehož konci bylo šest Čechoslováků, kteří si nechali tu poslední kulku pro sebe, a Jan Kubiš, který zemřel na střelná zranění neslučitelná se životem v nemocnici. Nikdo z nich nepromluvil.

Vědci zkoumali i možné biologické stopy na místě, jako krev parašutistů na stěnách a na podlaze hrobky, zkoumali i tajemný nápis na jedné z fresek kostela. V tomto případě už se ale žádný předpoklad nepotvrdil, stopy krve po osmdesáti letech nebyly nalezeny, nápis se ukázal být podpisy dělníků z přelomu 18. a 19. století.

Ne každý průzkum tedy splní očekávání vědců i veřejnosti. I tak ale tým Jiřího Šindeláře přispěl nemalým dílem k objasnění událostí z 18. června 1942 v Resslově ulici v Praze.

Poslechněte si celý rozhovor s dalšími podrobnostmi.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová