UNES-CO aneb CO město UNESE
Umělkyně Kateřina Šedá vydala (společně s Egon Schiele Art Centrem v Českém Krumlově a Národní galerií v Praze) publikaci UNES-CO aneb Divadýlko pro turisty, kde shrnuje poznatky o dopadech turismu na život lidí ve městech.
Souzníte s označením sociální architektka?
Upřímně řečeno se neztotožňuji s žádným označením. Zrovna pracuji na monografické publikaci, která má vyjít v září a k jejímuž názvu mě inspiroval moment, kdy jsem se spletla ve formuláři u doktora a do kolonky „povolání" vyplnila „Šedá".
Za jaký žánr byste publikaci UNES-CO označila?
Pro mě je to netradiční strategický plán města. Kniha v sobě obsahuje mix publicistiky, uměleckého katalogu i odborných textů, takže v tomto případě sociální architektura možná docela sedí.
Čím je podle vás turismus městu nebezpečný?
Radikálně rozděluje společnost. Někteří na turismu chtějí vydělávat a jiní nemůžou nebo nechtějí, z toho vznikají různé skupiny s rozdělenými zájmy a prioritami. Rozpad vztahů je mnohem větším problémem než množství hotelů nebo obchodů, které nikdo nepotřebuje. Ulice slouží spíš k vyhýbání a hledání zkratek než k potkávání. Rozpadají se komunity.
A co se s tím dá dělat?
Ve svém novém projektu, který právě probíhá v Norsku, hledám způsob, jak obyvatele pomocí turismu naopak stmelovat. Koupila jsem karavan a nabízím přespání výměnou za pozitivní gesto. Návštěvníci si mohou vybrat ze seznamu přání a potřeb, který jim připravili místní. Mohou čistit oceán nebo někomu pomoci se přestěhovat. Minulý týden zrovna hosté uklízeli dům jednomu osmaosmdesátiletému seniorovi. Snažím se tyto situace, pokud je to možné, zkombinovat tak, aby se při nich potkali i místní.
Jak se liší problémy s turismem v Českém Krumlově, v Praze, v Benátkách nebo v Norsku?
V Českém Krumlově funguje průtokový turismus. Turisté mají na město třeba dvě hodiny. Tři dny na několik měst. Ředitelka z krumlovského Egon Schiele Art Centra říká, že jim turisté píší vzkazy, kde děkují za hezkou návštěvu Prahy. Je to způsob cestování, kdy se na konci cesty všechna města slijí v jedno. Celý den turisté chodí, fotí a večer vyčerpaně posedávají po kašnách...
Co tedy podle vás turisté hledají?
Obecně touží po zážitcích, jakýchkoliv. Myslím, že způsob turismu, který jim nabízím v Norsku, vybrané dvojice skutečně uspokojuje. Proto se původně Airbnb stalo tak populárním. Umožňovalo turistům poznat místní, dostat se k někomu domů, proniknout do komunity. Ale v okamžiku, kdy začalo fungovat jako hotel, začalo svá působiště poškozovat. V norském karavanu se tedy snažím turistům zprostředkovat kromě ubytování i zajímavý zážitek, kdy si mohou nasadit skafandr a jít v něm čistit oceán, a ještě se poznají s místními, kteří je třeba pozvou na večeři k sobě domů. To jsou věci, které se nedají koupit, a mám pocit, že přinášejí uspokojení oběma stranám.
Jak jsou na tom nyní Benátky, kde jste svůj projekt UNES-CO letos v létě v rámci bienále umění vystavovala?
Benátčané podnikli už mnoho kroků směřujících k omezení turismu. Pořád je trápí velké výletní lodě, ale pomohlo například omezení fastfoodů. Představitelé města se shodují, že pokud obyvatelé chtějí omezit turismus, tak se musejí spojit a domluvit, že ho nebudou v takové míře provozovat. Čímž se vracím k rozpadlým komunitám, o kterých jsem mluvila na začátku. Uvědomění si vlastního vlivu každého jednotlivce zde chybí. Pokud mám v centru hotel, nemůžu si stěžovat na turismus. A nebo, pokud tam ten hotel mám a vadí mi, jak centrum vypadá, musím začít provozovat nějakou aktivitu, kterou ho budu postupně měnit. Tento problém vidím i v Praze a v Českém Krumlově. Přestože jsou některé radnice docela otevřené, iniciativy od lidí nepřicházejí.
Co ještě vám obyvatelé Benátek poradili?
Třeba začít se v centru chovat normálně. Což je dost těžké ve městě, které působí jako skanzen a ve smyslu vztahů je prázdné. Schválně si zkuste v místě, kde je Swarowski a podobné obchody, jen tak si sednout a začít se chovat jako doma, ne jako v místě turistické atrakce.
