Tisíc kilometrů po vodě vlastní silou? Krumlovský voroplavec se vsadil, že to zvládne

Radek Šťovíček se vydá po vodě po stopách vltavských plavců. Bezmála tisíc kilometrů z Českých Budějovic do Hamburku chce zdolat za tři týdny. „Ta akce vznikla úplně náhodou. Byla to sázka s mým kamarádem, který má v Praze lodičky. Když se otevřela vltavská cesta, plul z Prahy do Českých Budějovic. Já mu pak řekl, že já to dám jako tehdejší plavci, vlastní silou z Budějovic do Hamburku,“ vypráví.

Rád by plul na voru, ale to už v dnešní době nejde. „Vltavská kaskáda vytvořila překážku, což byl i důvod, proč vorařina v Čechách skončila. Protože jsme ale dřív veslovali, rozhodli jsme se pro veslice. Budeme mít doprovodné auto s vlekem, které poveze náhradní vesla, bagáž a jídlo. Máme úžasného šoféra, který se o nás pečlivě stará, sestavuje jídelníček, abychom přes den neměli plné břicho a večer se dostatečně najedli. Máme zázemí jako cirkusáci na kolečkách,“ popisuje.

Radek Šťovíček na voru v Českém Krumlově|foto:Matěj Vodička, Český rozhlas

Radek Šťovíček pochází z Litomyšle, stejně jako hudební skladatel Bedřich Smetana, který napsal Vltavu. „Já jsem měl dědečka, který byl velkým hudebníkem, díky němu jsem k hudbě tíhnul také. Takže Vltavu jsem nejdřív vnímal z tónů Bedřicha Smetany. Rodiče nás zase vedli k lásce k vodě, jezdili s námi do Třeboně, kde jsem získal vztah k veslování. Pak už byl jen malý krok k řece Vltavě. I když jsem měl vystudovaného něco jiného, zběhnul jsem k Vltavě a vorařině,“ vzpomíná.

Na začátku podle něj byla snaha vrátit na Vltavu vory. „Nemohly to samozřejmě být skutečné vory, ale vytvořili jsme takový pseudovor, který dnes pluje okolo Českého Krumlova. Vždycky jsem to řemeslo dělal tak, aby se co nejvíce blížilo tradicím,“ říká Radek Šťovíček.

Nejvíce jej při tom ovlivnil jihočeský vorař Václav Husa. „Byl úžasně vzdělaný, sečtělý, měl perfektní encyklopedické znalosti nejen o vorařině. On si mě skutečně získal a já začal vorařinu podle jeho návodu dělat. Úplně jsem tomu propadl. Dělal jsem radost sobě, pak i svému okolí a ve finále i panu Husovi. Byl šťastný, že našel spřízněnou duši. Dnes už sice není mezi námi, ale ještě loni s námi stihl  vyplout do Prahy,“ připomíná Radek Šťovíček.

Čtěte také

Pyšná princezna by si na kládě uhoblovala nohy, usmívá se ředitel Schwarzenberského plavebního kanálu

Vorařina je řemeslo staré více než tisíc let. „Plavci byli urostlí chlapi, kteří měli práci rozdělenou na zimní a letní. V zimě pracovali v lese, těžili dřevo, stahovali ho k vodě, rovnali, a tak si připravovali materiál. No, a když rozmrzla řeka, začaly první plavby. Otesané klády se navalily do vody a svazovaly, na první jarní vodě začali plavci plavit a plavili až do podzimu,“ uvádí Radek Šťovíček.

V práci byli tehdejší plavci až šestnáct hodin denně. Vedl je takzvaný vrátný, šéf party, který si plavce vybíral a řídil veškerou práci. „Říká se, že žena plavce byla v létě bez muže a v zimě bez chleba. Voraři měli své písně, svou slangovou mluvu, což je k dohledání ve starých kronikách,“ doplňuje současný voroplavec.

Vory byly dlouhé až dvanáct metrů a svazovaly se do vorového pramene. „Jeho délka mohla v prvopočátcích dosahovat až 200 metrů, pak se nařízením Karla IV. stáhla na 130 metrů,“ uvádí další zajímavost Radek Šťovíček, kterého mohou lidé na voru vídat v Českém Krumlově. Vozí turisty a vypráví jim jak o vorařině, tak o městě.

Celý rozhovor s českokrumlovským voroplavcem Radkem Šťovíčkem si poslechněte online.