Tereza z Davle: Při fotografování pro mě není důležitá technika, ale objekt, prostředí a světlo
Kamarád, který uspořádal její první výstavu, jí vymyslel umělecké jméno. Fotografka jej používá dodnes a udělala z něj zavedenou značku.
„On si tehdy nemohl vzpomenout na moje příjmení, které je úplně obyčejné, a tak na výlohu napsal Tereza z Davle. To se krásně chytlo, bylo to lehce zapamatovatelné a já už u toho zůstala,“ vzpomíná umělkyně, která v současnosti žije v Českém Krumlově.
I když podle svých slov momentálně nejraději fotografuje zátiší a město, známá je především jako autorka aktů a černobílých portrétů. Přesvědčit ženy k pózování jí přitom nikdy nedělalo problémy. „Mám velké štěstí, že jsem žena. Ze začátku jsem fotila kamarádky, které se svlékaly ochotně, a pak už jsem mohla ukazovat své práce a postupně se to nabalovalo. Teď už to mám jednoduché a nikoho neukecávám - rovnou dostávám tipy na modelky nebo se ženy samy hlásí,“ popisuje.
Dodává, že na klientky, které se od ní nechají vyfotografovat, má opravdové štěstí. „V drtivé většině jsou velmi krásné, ať už se jedná o učitelky, úřednice nebo manažerky. Zároveň jsou rozumné, tuší, ke komu jdou, a vůbec mi do toho nekecají. Všechny jsou hodně příjemné, vždy si při práci začneme tykat a často se i spřátelíme a stýkáme se nadále,“ říká Tereza z Davle.
Nedovede si však představit, že by se zaměřovala na mužské akty. „Začala jsem fotit holky, protože je mi to příjemné a není tam žádné tření mezi pohlavími. Muže jsem fotila párkrát, nedopadlo to špatně, ale raději je zachycuji oblečené. Navíc mám radši muže starší, kteří už něco prožili, osobnosti s vráskami a šedivými vlasy,“ komentuje.
Hodně času nyní Tereza z Davle věnuje zátiším a snímkům Českého Krumlova. Často chodí do zámecké zahrady. „Ta je úplně fantastická, když tam nejsou lidi. Objevují se tam krásná protisvětla. Tam zažívám momenty, kdy můžu vypnout a relaxuji. Přeci jenom, když fotíte člověka, tak nejste sami a nemůžete se tak odreagovat,“ vysvětluje.
Fotografie je pro ni uměním. Obor nikdy nestudovala a jako řemeslo jej podle svých slov neovládá. Kdyby dostala za úkol vyfotografovat předmět do reklamního katalogu přesně podle zadání, nedokázala by to. „Pro mě je nejdůležitější ve správný okamžik zmáčknout spoušť, ne ta technická stránka. Byly roky, kdy jsem se snažila fotografii zvládnout technicky, studovala jsem svícení, filtry, objektivy, ale když jsem pak snímky vyvolala, tak to nebyly moje fotky. Chyběla tam spontaneita a šmrnc, který je pro mě nejpodstatnější,“ říká.
Stejně tak vnímá díla svých kolegů. Když se jí snímek líbí, je jí jedno, jaký objektiv nebo filtr pro něj autor použil. Sama ani neinvestuje do drahých přístrojů, používá starší fotoaparáty z bazaru.
„Zásadní je pro mě objekt, prostředí a jaké dopadá světlo. Kvůli němu nejsem líná vstát ve čtyři hodiny ráno, učesat modelku a pak ji odtáhnout někam do přírody,“ dodává s úsměvem. Výsledné snímky trochu upravuje, ale nikdy nedělá velké retuše.
Zároveň Tereza z Davle podle svých slov stále tíhne ke klasickému fotografování na film. „Digitál pořád nemusím, nechápu ho a hlavně se mi stává, že fotografie, které byly v počítači, tam najednou nejsou a já nevím proč. Miluji své šanony s fotkami, ometu z nich prach a snímek zůstává. Je to prověřené časem, protože fotografický papír je pořád stejný,“ vysvětluje.
Pro fotografku bylo vždy důležité zachycovat to, co ji baví. Nikdy neměla konkrétní velké cíle, například fotografovat pro konkrétní módní časopis. Myslí si, že úspěchu dosáhla především díky náhodě a také tomu, že fotografování věnovala od svých 18 let všechen volný čas.
Tereza z Davle obvykle zachycuje na portrétech a aktech hlavně ženy z místa, kde zrovna žije. Proto by nyní chtěla fotit obyvatelky Krumlova. „Ale to město je takové specifické tím, že se místní ženy nerady svlékají,“ směje se. Naopak jezdí za ní modelky ze vzdálených míst a chtějí, aby je nafotila v jihočeském rybníce. „Jihočešky samotné se mi zdají trochu upjaté, ale rozhodně není nevýhoda žít tady. Naopak mi připadá, že se mi tu daří líp než v Praze,“ uzavírá.
Související
-
Díky jedné fotografii na Facebooku dostal unikátní možnost zachytit pralesy Šumavy
Rok 2018 je pro Národní park Šumava rokem pralesů. Připomíná 160. výročí ochrany Boubínského pralesa a vznikla kniha Pralesy Šumavy. Autory jsou Jan Dvořák a Tomáš Čamra.
-
Světlo je zásadní. Petr Kubát fotí jihočeskou krajinu a města hlavně při zlaté hodince
Začal s pár snímky na sociálních sítích, teď je vyhledávaným fotografem. Novináři Petru Kubátovi, redaktorovi Mladé fronty Dnes, přinesl jeho koníček už řadu uznání.
-
Jihočeské divadlo na plech. Fotografie k nové sezóně vznikly 160 let starou technikou
Dvojnásobný držitel ceny Czech Press Foto Honza Sakař nafotil kampaň pro Jihočeské divadlo. Fotograf, který používá starou techniku, pořídil portréty na plakáty.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.