Stanislav Beran: Hadry kosti kůže. Krimi elegie ze současného česko-rakouského pohraničí

Krimi příběh s názvem Hadry kosti kůže napsal jihočeský autor Stanislav Beran. Jeho prozaická elegie ze současného pohraničí vyšla v knížce Kocovina, kterou v roce 2019 vydalo nakladatelství Host.

Kocovina je plná příběhů lidí, kteří žijí a i nadále zřejmě budou žít v Sudetech. Je to místo plné marasmu, jehož obyvatelé ztratili zájem o zbytek světa. Nedávná historie je ve vesnici v blízkosti rakouských hranic stále přítomná. Středobodem vyprávění je postava místního blázna Honzíka, syna Češky a odsunutého Němce Hanse. Kolem něj se rozvíjejí příběhy ostatních, nejčastěji místních, ale i Rakušanů, co sem přijeli za levným nákupem a levným sexem, nebo turistů, kteří chtějí na chvíli vyměnit kancelář za přírodu.

Rozhlasová verze krimi povídky Hadry kosti kůže vznikla ve studiu Českého rozhlasu České Budějovice. Text načetl herec Jihočeského divadla Jakub Koudela.

Podle vyprávění jednoho z nich se s dcerou šli projít do lesa u hotelu, dcera našla v nějaké díře v zemi všechny ty věci, vytáhla je ven a on, když se nakonec podíval i do pytle, objevil hromadu kostí. Nejdřív si prý myslel, že je to pes nebo srna, jenže pak se v pytli objevily kosti trčící z nohavice kalhot a vykutálela se lebka. Takže zavolal. Byli to nějací lidi na výletě, ubytovaní v penzionu za kopcem.

Do české literatury se Jihočech Stanislav Beran (1977) zapsal už před patnácti lety povídkovým souborem ze současnosti nazvaným Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa. Zařadil se tak po bok mistrů prozaické zkratky, jakými jsou Jan Balabán či jiný Jihočech Jiří Hájíček.

Stanislav Beran|foto:Archiv Stanislava Berana

O pár let později vydal další knížku povídek s o něco kratším názvem Žena lamželezo a polykač ohně (2013). I knížku Kocovina (2019) tvoří vlastně jednotlivé příběhy pospojované prostředím, v němž se odehrávají, a lidmi, kteří v něm žijí.

Jak se Stanislav Beran nechal slyšet v jednom z dřívějších rozhovorů, povídku jako žánr má rád z několika důvodů: „Povídka je momentkou s jasným, nekomplikovaným sdělením. Je srozumitelná pro každého, kdo je ochoten číst a vybírá si pak už jen podle nálady, kterou taková povídka nese.“

Povídky píše rád možná i z jednoho velmi praktického důvodu: „Jsou pro mě snadnější, protože jsou kratší. Asi je to dáno tím, že jsem netrpělivý člověk, takže rozsah povídky je pro mě nejvhodnější. Ve chvíli, kdy ji začínám psát, už vidím na konec.“

Nakladatelství Host právě chystá k vydání další povídkovou knížku Stanislava Berana. Řada jeho textů už má i rozhlasovou podobu.