Sociolog Emanuel Pecka: Diktátorské režimy naši vědu nesnášejí. Zkoumá totiž, jaká je společnost doopravdy
Ve věku 86 let zemřel 7. února 2019 Emanuel Pecka, českobudějovický rodák, přední sociolog, pedagog a také první rektor Vysoké školy evropských a regionálních studií. Jako vzpomínku proto přinášíme rozhovor, který vznikl pro pořad Jihočeši.
Když sociolog Emanuel Pecka vyprávěl o svém životě, skoro pořád se usmíval. Rád vzpomínal na dětství prožité v českobudějovickém Suchém Vrbném, které ovšem ve 30. letech minulého století vypadalo docela jinak než dnes.
„K dědečkovu domu, kde jsme bydleli, patřila veliká zahrada se spoustou zvířat, dokonce i s pávem a ochočeným srncem. Suché Vrbné bylo tehdy sice železničářskou obcí, ale díky velikým statkům a polnostem mělo spíš vesnický ráz. My kluci jsme tam prožili krásné dětství, i když do něj brzy zasáhla válka,“ vyprávěl.
Ani v nepříznivé době kontakt neztratil
Emanuel Pecka nejprve absolvoval budějovickou obchodní akademii, ale pak se rozhodl pro filozofii a historii na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po studiích se vrátil učit do Českých Budějovic.
Když byla v roce 1964, v době politického uvolnění, ustavena na pražské filozofické fakultě sociologie jako samostatný obor, rozhodl se věnovat právě jí. „Diktátorské režimy sociologii jako vědu nesnášejí,“ připomínal, „neříká totiž, jaká by společnost měla být, ale zkoumá, jaká doopravdy je.“
Někde se člověk narodit musí, říkal nesentimentálně Jihočech Luděk Munzar
„Říká se, že jižní Čechy jsou nejkrásnější, lidi tam rádi jezdí, to potvrzuju,“ rozpovídal se Luděk Munzar pro Český rozhlas České Budějovice v rozhovoru s Jiřím Kasalem. Ten se udál v roce 2013 v Chlumu u Třeboně, kde populární herec slavil osmdesáté narozeniny.
„Husákův režim ji sice nezrušil, ale rozprášil sociology a nahradil je vědeckými komunisty. Nějaký čas jsem byl ještě trpěný v pražském sociologickém ústavu, ale když jsem nepodepsal Antichartu, musel jsem skončit,“ dodával.
Emanuel Pecka pak léta učil v Praze na základní škole, samozřejmě pod bdělým dohledem politicky spolehlivějších kolegů. Vždycky si ale dokázal najít čas na vlastní studium a neztratil kontakt s oborem. Po roce 1989 pokračoval v pedagogické dráze, ovšem už jako vysokoškolský učitel sociologie na Vysoké škole ekonomické.
Jak sám říkal, byl životním optimistou. „Já jsem si v životě na nic nestěžoval. I když jsem učil na základní škole a věděl jsem, že to je tak trochu ztráta času, utěšoval jsem se, že se pak doma budu moci zase věnovat svému studiu. A když jsme jezdili s rodinou na jih Čech na chalupu a v pásmu jsme potkávali pohraničníky, říkal jsem dětem, že to taky nebude na věky. No a vidíte? Měl jsem pravdu!“
Související
-
Jako vzpomínku na sestru a babičku napsala Marie Špačková Pohádky z Albeře
„Měla jsem sestřičku a ta zemřela, když jí bylo čtrnáct,“ vzpomíná Marie Špačková na rodinnou tragédii. „Měla leukémii a trápila se dva roky. To bylo strašně těžké období.“
-
Výtah, který jezdí za roh, mají v Kanadě díky architektce Olze Ryšavé a jejímu manželovi
„V té době výtah, který by jezdil za roh, neexistoval,“ popisuje okolnosti profesního majstrštyku architektka Olga Ryšavá, která s manželem roku 1967 emigrovala do Kanady.
-
Ocitla se na vozíku, ale dál závodila v plavání. Ve vodě jsem zažívala svobodu, říká Běla Třebínová
Tři a půl zaměstnance má na starosti padesátku klientů. I tak by se dalo stručně popsat fungování budějovické charitní organizace Domino. V jejím čele stojí Běla Třebínová.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
