Slavná lenorská sklárna živila celou obec a okolí. Teď je už léta zavřená a chátrá

Sklárna a obec Lenora vznikly současně před 185 lety jako nejmladší sklářská osada na šumavském soutoku Teplé a Travnaté Vltavy.
Sklárna a obec Lenora vznikly současně před 185 lety jako nejmladší sklářská osada na šumavském soutoku Teplé a Travnaté Vltavy.

Sklo z Lenory sbíralo medaile na evropských výstavách, vozilo se do Anglie, Ruska, USA i Indie. Ještě počátkem 90. let minulého století skláři v šumavské obci pracovali na plné obrátky, teď je ale areál už 25 let pohroužen do ticha.

Jednou z připomínek toho, jak to ve sklárně vypadalo, je dodnes velký obraz pověšený v muzeu sklářství v centru Lenory. „Jsou tu zachycení naběrači, baňkaři a třeba dole vidíme mistra, který už dělá konečný výrobek,“ ukazuje starosta Lenory Antonín Chrapan, který sám několik let ve sklárně také pracoval.

Sklárna a obec Lenora vznikly současně před 185 lety jako nejmladší sklářská osada na šumavském soutoku Teplé a Travnaté Vltavy pod vrcholem hory Ptáčník. Původní název byl Eleonorenhain podle kněžny Eleonory ze Schwarzenbergu.

Zakladatelem byl Johann Meyr. „Vlastnil více skláren, největší ve Vimperku, měl velký odbyt skla a neměl už kde vyrábět a také docházelo v okolí Vimperka dřevo. Proto si od Schwarzenbergů pronajal území Lenory a začal tady budovat novu sklárnu. Byl tu původně takový prales, který se postupně proměňoval ve sklárnu a kolem sebe začal nabalovat další domy,“ popisuje Antonín Chrapan.

Provoz byl oficiálně zahájen 23. září 1834. Osadu vznikající kolem sklárny tvořily nejen domky sklářů, ale i hospoda nebo škola. Už koncem roku 1834 se ve škole učilo 34 dětí. Později vznikly veřejné pece na pečení chleba, což je tradice, kterou místní udržují i nyní.

Za první republiky už měla Lenora 820 obyvatel a 64 domů. Od konce druhé světové války tady do roku 1989 vyrostlo i 17 bytovek se 150 byty, zdravotní středisko a rodinné domky.

Skláři se rozutekli, mladí už nepřicházejí

Jako mladík přišel do Lenory i sklář Jan Stašák. „V patnácti letech se ke mně dostal letáček se sklářinou, kterou jsem do té doby vůbec neznal, a z obrázku se mi to strašně zalíbilo. Tak jsem se začal učit sklářem v Chlumu u Třeboně a už od třetího ročníku jsem jezdil do Lenory,“ vypráví.

V lenorské sklárně pracoval 17 let. „Když Lenoru zavřeli, tak jsem byl chvíli v Husinci a pak jsme založili sklárnu v Milné, protože tady v jižních Čechách už nebyla žádná velká huť, kde by se dalo pracovat. Skláři se rozutekli a z mých spolužáků jsem u řemesla zůstal asi jen já,“ dodává.

Ani malá soukromá sklárna v Milné u Frymburka, kterou Jan Stašák založil spolu se svým bratrem Josefem a kamarádem Zdeňkem Talafousem, už ale dnes neexistuje. Minulostí je kromě Lenory také velký a slavný Chlum u Třeboně. Mezi nejčastější důvody patří vysoké náklady a levné konkurenční zboží z Asie.

Až do samého konce pracovala v lenorské sklárně Vlasta Markovcová. „V listopadu 1995 nám řekli, že je sklad vyprodaný, že se bude zavírat a po novém roce se otevře. Ale už se neotevřelo. Bylo mi líto, že to všechno skončilo, vždyť sklárna živila celou Lenoru a okolí,“ vzpomíná.

Pro obec znamenalo zavření sklárny podle Antonína Chrapana úpadek. „Lenora byla úzce spojená se sklárnou, pracovali tam skoro všichni obyvatelé, sklárna stavěla pro dělníky domy, byla to velká rodina. Po tom úpadku lidé neměli kde dělat, někteří se odstěhovali, někteří šli do důchodu, ale hlavně už sem nepřicházeli další mladí lidé,“ vysvětluje.

Samotný areál skláren postupně chátrá. Cedule na něm hlásá, že je na prodej, ale žádný zájemce se neobjevil. „Pro obec je to velké mínus, protože je to prostor, kde by se mohlo podnikat, kde by lidé našli nějakou práci a nemuseli by dojíždět. Pokud by tu měli pracovní příležitost, věřím, že by tu zůstávali,“ uzavírá starosta.

Spustit audio

Související