Setkání s vrahem Jana Flašky a Každodenní středověk Otakara Svobody

Jan Flaška: Setkání s vrahem

Přijel jsem do cizího města a první, koho jsem v něm potkal, byl dvojnásobný vrah. Legitimoval se mi a já mu na oplátku dal třicet korun.

Prošedivělý hubený muž s dlouhými mastnými vlasy, nepěstěným plnovousem a alkoholem v každém výdechu se podle svých slov vracel z klubu, kde ho okradli o bundu, v níž měl 170 korun. Přestože jsem se ho na nic neptal, po vložení mincí do dlaně spustil jako rozbitý automat a za chvíli jsem o něm věděl všechno. Nemělo smysl se ho snažit zastavit, dvacet minut ze sebe sypal střepy svého života, jako by to byla skládačka, z níž si mám složit obraz člověka, který stojí přede mnou.

Ze všeho nejdřív mi ukázal občanský průkaz, takže jsem se dozvěděl nejen to, jak se jmenuje, ale i že jsme se narodili skoro ve stejný den, akorát on je o generaci starší, a zjistil jsem, že má trvalé bydliště kousek od mého rodného města.

Muž mi sdělil, že je mu třiašedesát a že celý život pracoval jako malíř a lakýrník. Hrdým hlasem mi podal i stručný přehled svých nejzajímavějších zakázek - zámků, muzeí, kolonád. Dozvěděl jsem se od něj, že se nepohodl se sestrou a že přišel o rodinný dům. Řekl mi, že mu pere jedna kamarádka, sedmdesátiletá paní, a prozradil mi, kde jaký den bydlí - dokonce jsem dostal i podrobný itinerář jeho cest po kamarádech, u kterých přespává.

Ačkoli jsem o to nežádal, prozradil mi výši svého důchodu i jméno úřednice, která mu důchod vyplácí. Mluvil i o svém vězení a o práci v uranových dolech. Nestěžoval si, prý si je zasloužil. Aniž bych pronesl jediné slovo, ujistil mě, že jsem skvělej chlap, takže mně to říct může: zabil dva lidi.

Nezastřelil je, to ne, ani je neubodal, na to prý nemá povahu - ale když se kdysi zamlada vrátil z pracovní cesty, našel svou ženu s cizincem v posteli, a tak je oba umlátil židlí. Dodnes toho lituje, protože svou ženu miloval. Ještě několikrát mi zopakoval, že je mu třiašedesát, že není žádný somrák, že bydlí po kamarádech, že s důchodem nevystačí a že neví, co má dělat. A že občas uvažuje o tom, že se oběsí.

Když jsme se loučili, bylo mi jasné, že ty dvě mince v jeho ruce byla vlastně jenom záminka k tomu, aby mě zastavil. Když je vám třiašedesát a už vám nezbývá nic moc jiného než vlastní život, potřebujete ho zkrátka s někým sdílet, i kdyby to byl náhodný kolemjdoucí. Potřebujete se vykecat a ujistit tak sám sebe, že jste pořád ještě člověk, dobrý člověk se špatným osudem.

Jan Flaška působí jako středoškolský učitel. Psaní povídek a fejetonů je jeho koníček, stejně jako fotografování, webdesign a práce se zvukovými a grafickými počítačovými programy. Žije v Českých Budějovicích.

Ivan Mls Ivan: Cyril a Metoděj

Znáte knížete Rostislava? Pokud ne, tak napovím, že právě on je tak trochu odpovědný za to, že 5. července většina z nás nemusí do práce. A že na veřejných budovách vlají státní vlajky. V 9. století totiž tento vládce Velkomoravské říše dostal ten báječný nápad pozvat ze Soluně dva byzantské vzdělance – bratry Cyrila a Metoděje. Dorazili 5. července 863, zapsali se do dějin a dnes je označujeme za věrozvěsty. A od roku 2000 je den jejich příchodu i státním svátkem.

Tolik pro připomenutí, protože státní svátky u nás zpravidla bereme jen jako jistý bonus, dny volna navíc, které přijdou vhod, aniž bychom nějak více hloubali nad jejich významem. Zvlášť současná červencová kombinace dvou volných svátečních dnů hezky za sebou je darem z nebes pro všechny, kteří si svou dovolenou takticky plánují na začátek prázdnin: stačí vyčerpat pouhé tři dny dovolené a máte rázem celý týden volna.

Což je ovšem náš ryze sobecký a dospělácký pohled na věc. Co děti školou povinné? Myslel na ně někdo? Ty si tenhle státní svátek vůbec neužijí. Jsou zkrátka prázdniny a děti mají volno tak jako tak.

Jako by se potvrzovala slova Járy Cimrmana o tom, že protagonisté dějinných událostí nemyslí na budoucnost a významné historické okamžiky tak zpravidla načasují na nepříliš vhodné datum.

No řekněte sami: Co by to bratrům ze Soluně udělalo, kdyby si tehdy trochu přichvátli a dorazili na Velkou Moravu jen o pár dnů dřív už 30. června? Vedle zásluh o šíření věrouky a vzdělanosti by je dnešní mladá generace mohla ctít i za prázdninový den navíc.

Ivan Mls je v současné době editorem Českého rozhlasu České Budějovice. Píše vědeckofantastické povídky, které byly několikrát oceněné Cenou Karla Čapka.

Otakar Svoboda: Každodenní středověk

Máme za sebou dvě slavná kulatá výročí. První, loňské, 600. výročí upálení mistra Jana Husa nám připomnělo jeho duchovní odkaz a třeba i nabodeníčka. To letošní, snad ještě větší, 700. výročí narození Karla IV., nás vrací do doby, kdy jsme byli součástí Evropy a navíc v ní hráli poměrně důležitou roli. Náš král byl táta vlasti a současně císař celoevropský a my si ozdobili Prahu slavným kamenným mostem, univerzitou a kousek od hlavního města získali dominantní hrad.

Byla to slavná doba a my si slavné chvíle minulosti umíme pořádně připomínat a oslavovat. Snad i proto, že jich v našich dějinách není zas tak moc. A není příliš důležité, že čas poněkud maže vše možné negativní a zůstávají jen příjemné a pozitivní vzpomínky.

„To byly doby!“ – říkáme si často nostalgicky. A trochu se zapomíná, že ta sláva se týkala jen těch nejbohatších, že na ni tradičně pracovali, lépe řečeno dřeli, ti dole. Ale s tím nic nenaděláte. Prostě to tak je.

Velké oslavy jsou v plném proudu, v televizi, rádiu i tisku běží naučné seriály, inscenace, hry o odkrývání minulosti. Historici nám vysvětlují souvislosti, omyly, retuše, které nanesla na reálie doba. A my to sice čteme, sledujeme a akceptujeme, ovšem, co naplat, Jan Hus byl Jan Hus a Karel IV. byl prostě Karel IV.

Ale nejlepší na všech těch oslavách je příspěvek prostého lidu. I ten umí slavit, i ten je nositelem tradic. A tak nás může jen potěšit, když se s takovou vytrvalostí, ústním předáváním tradice po generace, setkáme osobně. Jedním příkladem je situace, kterou nejspíš zažívá jen mužská část populace. I když, možná, že ne jen ta.

Středověk byl obdobím výrazně menších hygienických návyků, byl méně sterilní. A proto je přece tak příjemné, když vidíte, jak velká část mužů prostě a jednoduše po použití toalety neztrácí čas mytím rukou.

Středověk v nás prostě žije. Sláva slavným výročím!

Otakar Svoboda byl dlouhá léta kulturním redaktorem České televize. Už druhým rokem je tento novinář a moderátor šéfem Jihočeské filharmonie v Českých Budějovicích.

Věra Nosková: Past na hejly

Co mi ten chlap může chtít? Paní Vlastu už pár dní uháněl nějaký člověk, chtěl se s ní sejít, prý je to naléhavé. Jenže její čas byl drahý. Ale co když jí chce nabídnout cosi ekonomicky zajímavého? Našla si tedy ve svém nabitém manažerském programu okénko. Neznámý se dostavil a sotva usedl, spustil: „Mám pro vás takovou nabídku... Totiž... No, zjistíme, proč jste tlustá.“

Paní Vlastě stoupl tlak a zrak jí zkameněl. „Víte, lidi se dělí na tři skupiny. Ta první neumí dobře zpracovávat tuky, ta druhá cukry a třetí oboje. Já bych vám nabral DNA, dělá se vlastně jen výtěr úst, naše firma to pak posílá do laboratoře v Salzburgu. Dozvíme se, jaký jste vlastně typ, a sestavíme vám podle toho jídelníček.“

Hypnotizoval ji naléhavýma očima. Vlasta, jinak ekonomka, si vzpomněla na své vzdělání a věcně se optala, kolik to stojí. „Jen dvanáct tisíc,“ řekl chlap nestydatě a dodal přitrouble - „Takže jak...?“ „Nemám zájem.“

Muž se ale nedal odbýt a mlel dál, co ho ve firmě učili, když se tlustý klient vzpírá, ale původně slibná kořist jevila známky podrážděnosti i jistého opovržení, které vzbuzují snadno prokouknutí podvodníci. Paní Vlasta věděla, že její nadváhu má na svědomí hormonální rozkolísanost, které čelila po osm let během opakované asistované reprodukce. Díky ní má ovšem dvě zdravé pěkné děti, takže se nehodlá užírat, nějak si s kily navíc časem poradí.

Když se drzého podomního obchodníka zbavila, našla si na internetu, že rozbor DNA přijde na pět tisíc. Zapsala si pak ten zážitek do kolonky časové ztráty. Po zaváhání stejnou akci připsala do finančních zisků. Kdyby totiž přikývla, lovec hejlů by ji připravil o dvanáct tisíc.

Věra Nosková je česká spisovatelka, novinářka, propagátorka vědy a kritického myšlení. Dětství prožila ve Strakonicích. Byla spoluzakladatelkou a po tři roky předsedkyní Českého klubu skeptiků Sisyfos a je členkou PEN klubu.

Marie Petrmanová: Prázdniny

Říká se: co se v mládí naučíš… A taky: zvyk je železná košile… A ještě další staletá moudra by se mohla vztahovat k tomu, co se nám nesmazatelně vrylo v dětství do duše na celý život.

Pro mne dodnes jedním takovým vrypem - hned vedle čekání na Vánoce ve vymydleném domově - zůstávají letní školní prázdniny, ač naši synové už dávno ukončili povinnou i nepovinnou školní docházku a dávno pryč jsou doby, kdy jsme odjížděli na rodinnou dovolenou ne podle prázdnin, ale podle topné sezony, protože otec rodiny pracoval ve firmě, která chápala sezonu jinak než cestovky.

I přesto, že už jsem měla možnost užít si několikatýdenní výlety na různé konce světa v různých ročních obdobích, dodnes se každý rok těším jako malá školačka právě na ty dva měsíce školních prázdnin. Možná na tu dětskou představu nekonečného prosluněného obzoru a nekonečných dvou měsíců, kdy bude krásně, i když bude lít jako z konve třeba dva týdny v kuse, protože to přece nevadí ani na táboře, ani u babiček a dědů, ani na zámcích, kam jsme jezdili s jednou tetou, ani na statku u druhé tety, kde se na seně na půdě nejkrásněji prohlížely staré svázané časopisy, když na střechu bubnoval déšť.

A vůbec nevadilo, když se blížil konec prázdnin, protože už od začátku srpna jsem se začínala tajně těšit na spolužactvo a co spolu budem podnikat o přestávkách a hlavně „po o“!

Taky se tak rádi pořád těšíte na léto? I když prší, nebo je příliš vedro, bolí vás klouby, netráví vám - a ty kufry balit je fakt za trest.

Marie Petrmanová je českobudějovická architektka, ilustrátorka, překladatelka a tlumočnice z rumunštiny a také dlouholetá skautka.

Další sloupky najdete ZDE.