Sedlák Maruna ze Skrýchova u Malšic vrátil vodníkovi čepičku. Díky tomu se nikdo z rodu po devět pokolení neutopí, tvrdí školní monografie

Skrýchov u Malšic je poprvé uváděn až v deskách zemských roku 1558, pátrání v historii navíc komplikují zmatky mezi dějepisci Tábora. Ti vesnici zaměňovali se Skrýchovem u Opařan a opisovali bez kontroly omyl regionálního historika.

Nejstarší zprávy o obyvatelích Skrýchova u Malšic pocházejí z poloviny 17. století. „Tehdy zde bylo sedm gruntů a jedna chalupa. Hospodařili tu sedláci Jan Maruna, Pavel Loudín, Jáchym Mládek, Martin Kubát, Pavel Říha, Havel Mikuláš a Matěj Bednář. Pak zde ještě byl chalupník Tomáš Kučera,“ vyjmenovává Alois Sassmann, který se zabývá genealogií.

Velmi cenným zdrojem informací je podle něj školní monografie. Ta pochází z dvacátých let dvacátého století a mimo jiné popisuje vánoční, masopustní či velikonoční zvyky a obyčeje a také jednu pověst.

„Říká, že jdeme-li od Skrýchova k Bezděčínu, přijdeme na luka, kde se říká u Marunových rybníků. Dříve tam byly dva rybníky, které kolem roku 1800 patřily rolníkovi Marunovi z čísla jedna. Sedlák Maruna rybníky vypustil, aby mohl vyvážet bahno na pole, a jak rýpal, sejmul vodníkovi lopatou čepičku. Vodník ihned vyskočil a prosil sedláka, aby mu čepičku vrátil, že z jeho rodu se po devět pokolení nikdo neutopí. Sedlák Maruna mu čepičku vrátil a od té doby se nikdo z rodu neutopil,“ vypráví Alois Sassmann s tím, že v monografii je ještě jinou rukou dopsáno, že předtím tři členové rodu utonuli.

Co se týče jmen pozdějších obyvatel Skrýchova u Malšic, podle adresáře byl od roku 1914 zdejším starostou František Jiřík. „Radními byli Jan Douda, Matěj Cícha, hostinský Josef Jiřík, František Vančata, Václav Boháč a Josef Maruna. Řídícím učitelem byl Alois Babický, šafářem na dvoře Podolí Josef Maleček, kramářství zde měli Anna Havlíková a Josef Staněk. A byly zde různé spolky, například sdružení venkovské mládeže a sbor dobrovolných hasičů,“ doplňuje badatel.