Ručně psaná kronika je hezčí, i když to má svá rizika, myslí si kronikář obce Hosín

13. duben 2021
Jihočeské kroniky

Nebýt jedné mezery, bezmála sto let píší kroniku v Hosíně na Českobudějovicku. „Jediná přestávka v jejím vedení nastala mezi roky 1950 a 1966,“ říká současný kronikář Zdeněk Tibitanzl. Jeho předchůdci dokázali zapisovat události i v letech druhé světové války.

Kronika Hosína byla v listopadu 1940 odevzdána okresnímu úřadu v Českých Budějovicích, kde byla zapečetěna. V následujících letech druhé světové války se v obci zapisovalo do nové kroniky. Po válce se v nové kronice nepokračovalo, ale válečné zápisy se z ní přepsaly do navrácené původní kroniky.

I třetí generace zvonů je od Pernerů

Jak první, tak druhá světová válka ničivě dopadla na zvony v hosínském kostele svatého Petra a Pavla. V roce 1916 byly tři ze čtyř zvonů použity pro vojenské účely. V meziválečném období se podařilo ulít nové zvony do plného počtu čtveřice, ale ty zase byly zrekvírovány roku 1942, čímž v kostelní věži znovu osaměl zvon svatý Florián. Tentokrát na 70 let.

Až v roce 2012 se odlévaly dva z chybějících zvonů. „Měli jsme asi štěstí, že je pro kostel v Hosíně zhotovila ještě zvonařská dílna Rudolfa Pernera v Pasově, protože krátce poté s litím skončila a věnuje se jen ladění a přetáčení zvonů,“ říká Zdeněk Tibitanzl.

„Zvony, které byly do kostela v Hosíně zavěšeny ve 30. letech, také vyrobilo zvonařství Perner, tehdy v Českých Budějovicích v Suchém Vrbném, kde firma dříve působila,“ doplňuje kronikář.

Slavnosti svěcení a zavěšení zvonů svatý Petr a svatý Pavel 29. června 2013 se zúčastnili rovněž kněží, kteří v přechozích obdobích byli v Hosíně duchovními správci. „Mezi hosty se objevil i ministr Karel Schwarzenberg, který shlédl vyzdvižení zvonů na věž a byl přítomen mši svaté, kde mu byl předán malý dárek v podobě mosazného zvonku,“ čte ze svého zápisu v kronice Zdeněk Tibitanzl.

Ručně psané je hezčí

Malá kaňka v kronice obce Hosín

Zdeněk Tibitanzl upřednostňuje psaní kroniky rukou. Aby dosáhl krásného, úhledného písma, píše pomaleji a přitom myslí také na to, aby jeho zápisy byly pro budoucí generace čitelné.

Plnicí pero a inkoust však nesou i riziko, jak je vidět na horním okraji jedné ze stránek. „Měl jsem starý inkoust, byl hustší, až rosolovatěl. Zlobil mě – a tady ukápl,“ ukazuje s úsměvem na kaňku.

autor: Petr Kronika | zdroj:
Spustit audio

Související