Rozhlasové sloupky o žabkách, fotkách, dešťových zahradách a pohádkách

25. srpen 2016

Zajímavé osobnosti jihočeského kraje píší a čtou glosy pro Český rozhlas České Budějovice. Jejich zamyšlení uslyšíte každý všední den v ranním vysílání v 7.40 hodin.


Luboš Dvořák: Žabky

Léto je časem žabek. Snad každý kluk se snažil někdy na prázdninovém táboře chytit do ruky na louce třeba skokana skřehotavého a pak jím poškádlit lekavou kamarádku tak, že jí obojživelníka položil na břicho. Určitě jsem nebyl Mirkem Dušínem, ale této kratochvíli jsem se oddával jen málokdy. Snad proto, že jsem nebyl tak šikovný v chytání potřebné návnady.

0:00
/
0:00

Mnohem více mě bavily a stále baví žabky vodní, hladinové. To jdete kolem řeky či rybníka, najdete placatý kámen a tělo nakloníte co možná nejvíce vodorovně. Pak odmrštíte kamínek, který skáče po vodě a vytváří kroužky. Kolik žabek jste kdy udělali? Já možná sedm, osm, ale třeba si už jejich počet trochu vymýšlím. Určitě jsem ale tuhle klukovskou soutěž nikdy nevyhrál.

Další žabky najdete v horkých dnech na nohách žen i mužů. Oblíbená vzdušná letní obuv při chůzi mlaskavě pleská o chodidla. Někomu vydrží dlouhé roky, jinému se rozbije při první cestě na koupaliště. Dříve jsme těmto minimalistickým botám říkali vietnamky a soudím, že mnozí z vás je tak nazývají dodnes.

Označení žabky, zdá se mi, ale vietnamky přece jen v našem slovníku poráží. Žabkám příliš neholduji, nějak v nich neumím správně chodit. Ostatně, nejvíce se mi líbí na opálených nožkách žen a dívek - nějak více jim sluší než mužům kolem padesátky. Svoje vietnamky tak nazouvám jen v domácí koupelně, kde ve vaně žabky házet nemohu a žabího skokana objevím maximálně v gumové podobě. Pěkné léto se žabkami, přátelé!

Luboš Dvořák je deset let editorem jihočeských Deníků. V novinách působí už od roku 1993. V práci i ve volném čase se rád věnuje světu filmu. Je například autorem seriálu Jihočeské filmování o natáčecích místech v našem kraji, který už několik let vychází na stránkách jeho „domovských“ novin.


Ivan Mls: Fotky

Chlubíte se rádi fotkami z dovolené? A máte se vůbec čím chlubit? Aby ne, řeknete určitě. Zvlášť dnes, když člověk není omezen ubohými 36 políčky klasického kinofilmu. Na paměťovou kartu ve foťáku nebo v mobilu se dají natěsnat tisíce obrázků a zvěčnit tak můžete každý vhodný i nevhodný okamžik. Aniž byste zvažovali, kdy stojí opravdu za to stisknout spoušť.

0:00
/
0:00

Což je ale docela problém. Zvlášť v tom případě, kdy staromilsky nedáte dopustit na poctivé rodinné album. Pokud chcete mít nějakou trvalejší vzpomínku, nezbývá než se tou záplavou probrat, vše protřídit a odpovědně rozhodnout, které z obrázků si nechám pro rodinné album ve fotolaboratoři vyrobit.

Někdo samozřejmě řekne, že je to nesmysl; v dnešní době přece už není potřeba mít doma papírové fotky, které zabírají místo. Vše lze pohodlně uložit na paměťové karty, úesbéčka nebo vypálit. Zabere to minimum místa a můžete si uchovat úplně všechno.

Jenom s prezentací to bude maličko problém. Posaďte babičku k počítači a vysvětlete jí, že tady mezi těmi 859 obrázky někde určitě bude ten báječný záběr jejího vnoučka, jak plácá na pláži bábovičku. Pokud si po půl roce vůbec vzpomenete, kam jste cédéčko s vypálenými fotkami z dovolené založili.

Prostě papírová fotografie jako nositelka vzpomínek výborně funguje i v našem digitálním věku. Samozřejmě nemám nic proti moderním technologiím, ale digitálně odhmotňovat některé hmotné věci nemusí být pro budoucnost vždycky to nejlepší řešení.

Možná jste to už také zažili. Vyhrabali jste doma starou počítačovou disketu s fotkami z dovolené z roku 2006 a marně dumali, jak si snímky prohlédnete. Váš počítač s disketovou mechanikou se totiž už dávno odebral na smetiště dějin. A dnešní moderní stroje touhle archaickou komponentou nedisponují.

Ivan Mls je v současné době editorem Českého rozhlasu České Budějovice. Píše vědeckofantastické povídky, které byly několikrát oceněné Cenou Karla Čapka.


Irena Kovářová: Dešťové zahrady

Co to vlastně je dešťová zahrada? Je to zahrada, která je založena a osázena tak, že dokáže zachytit maximum dešťových srážek.

Na začátek uvedu něco málo čísel: Od roku 1948 jsme rozorali 145 000 hektarů mezí, 270 000 hektarů luk, 120 000 km polních cest, trubkovou drenáží jsme odvodnili 1 000 000 hektarů pozemků. Podle odborníků je to právě zemědělská výroba, co nejvíc devastuje původní ráz krajiny a negativně ovlivňuje její schopnost zadržovat vodu. Například na jižní Moravě se hladiny podzemních vod za posledních 17 let propadly o více než 5 metrů.

A nedostatek vody řeší v současnosti celá naše země. Očekávání, že zemědělci přes noc změní svůj přístup k matce Zemi a pokorně opět navážou na moudrost našich předků a začnou obnovovat meze, vysazovat do krajiny stromy a keře, obnovovat mokřady a tůňky, by bylo velmi naivní. Přesto to nemusíme vzdávat – všichni, kteří vlastníme alespoň malou zahrádku, můžeme přispět k nápravě.

Možností máme více. Můžeme třeba při sečení trávníku nesekat všechno, ale na některých místech nechat trávu růst. Tyto luční ostrůvky pak začnou fungovat jako vodu zadržující zóna a významně zlepší klima na naší zahradě. Podobných opatření je celá řada. Čím více z nás si založí dešťovou zahradu, tím lepší budoucnost čeká naše děti.

A když zahradu nemám? Nevadí. I tak mohu pomoci. Určitě mám aspoň okenní parapet nebo balkon, a když na něj dám dešťový truhlík, bude to nejen krásné, ale i užitečné. Představte si takový panelák, který je celý zahalen do zeleného kožíšku zachytávajícího každou kapku deště či rosy. To se nám bude po dešti dýchat.

Irena Kovářová prošla dlouholetým studiem v oblasti feng-shui, celostní medicíny, esoteriky, angeologie, teologie, prosociální výchovy, umění a historie. Toto vše integrovala do metodologie s názvem architerika. V Rudolfově, kde s rodinou žije, založila takzvanou přírodní zahradu oceněnou mezinárodní plaketou Ukázková přírodní zahrada.


Jiří Březina: Pohádky

Lingvisté nedávno zjistili, že některé pohádky, které nám vyprávěli naše maminky nebo tatínkové a které teď vyprávíme svým dětem, jsou mnohem starší, než jsme si mysleli. Za využití postupů známých z genetiky vysledovali původ několika příběhů podobných si napříč světovými kulturami do takové míry, že se to nedá svést na náhodu.

A tak se zjistilo, že některé pohádky se vyprávějí už od mladší doby kamenné a další s přehledem pamatují dobu před Kristem. Které to jsou? Třeba Červená Karkulka, Martin Zvoneček, Jack a fazole, O kováři a čertovi.

K těm nejstarším příběhům patří také skupina vyprávění, ve kterých člověk vstoupí do manželství s představitelem říše zvířat. V našich končinách je to známá pohádka o Krásce a zvířeti.

V těch prastarých příbězích se odrážejí strachy a touhy nás lidí. Učí se v nich odvaha, houževnatost a vynalézavost. A také se v nich zrcadlí lidský úděl, nejasná a teskná vzpomínka na doby, kdy jsme se vymanili z přírody, do jejíž náruče už se nikdy, nikdy nemůžeme vrátit.

Pohádkou se dotýkáte tisícileté hloubky našeho lidství. Vzpomeňte si na to, až ji budete večer vyprávět svým dětem.

Jiří Březina je spisovatel, žije v Českých Budějovicích. Napsal dva detektivní romány se svérázným vyšetřovatelem Tomášem Volfem: Na kopci a Promlčení. A následuje volné pokračování příběhů s názvem Polednice.

Další sloupky najdete ZDE.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.