Roman Kozák: Je víc první pusa nebo první iPhone?

Roman Kozák: Sraz

Zase se chystám na třídní sraz do rodného městečka a až tam po šestihodinové cestě vlakem dojedu, opět to z nádraží vezmu oklikami. Chci si projít místa, která utvářela mé dětství a dospívání. A přitom si říkám: jak na tom se vzpomínkami budou jednou dnešní mladiství? Během jediné generace se prý lidstvo zase až tolik nezmění, ale nedá mi to a porovnávám.

Zatímco já vzpomínám na louži, v níž jsem chytil prvního pulce, dnešní mladí jistě nezapomenou, kde poprvé chytili signál wifi. Já toužil po silnějších gumách do praku, mé děti po rychlejším připojení k internetu. Svět čolků nahradili pokémoni.

Já se bál výprasku od táty, mladí se děsí výpadku sítě či zhroucení operačního systému. Pravda, uhry jsme si hnětli se stejnou frekvencí, s níž mladí mačkají mobilní aplikace. Avšak když se jim zapalují lýtka, nejprve se leknou, že jde o nějakou alergii. A alkohol? Děti dnes začínají pít tak záhy, že z toho nemohou mít rozum, natož zážitek.

Se vzpomínkami na venkovní zákoutí to nebude u počítačové generace asi nijak slavné. My měli své průjezdy, dvorky, schovky, bunkry, lesy a křáky; ty voněly i bolely po svém. Bohužel, jak webové stránky, tak facebookový profil visí v nehmatatelném kyberprostoru. Opravdu musí mít krajina dětství podobu blikajícího monitoru? A dá člověku do života víc skautský vedoucí, nebo drogový dealer?

Napadá mě víc otázek nežli odpovědí. Snad ještě nejsem zapšklý stařík; nejspíš mě jen popadla nostalgie a stesk po spolužačkách. Balím se a cestou na vlak dumám: je víc první pusa, anebo první iPhone?

Roman Kozák je volarský výpravčí, autor několika knih z železničářského prostředí a ze Šumavy. Nejznámější jsou jeho Pohádky ze šumavských lokálek. Dále též - dle vlastního životopisu - nástěnkář, velocipedista, houbař, fotograf, obřadník, čtenář, recesista a hledač zapomenutých časů.

Otakar Svoboda: Tleskání mezi větami

Pro méně zasvěcené - pokud chci mluvit o tleskání mezi větami, nejde mi o projev nesmírně oblíbeného politika, jakých teď krátce před volbami výrazně přibývá. Jde mi klasickou hudbu. Už asi století je jakýmsi nepsaným pravidlem, že skladba věhlasného a respektovaného autora, třeba Mozarta, Bacha nebo Dvořáka, se nepřerušuje potleskem.

Symfonie nebo koncerty mívají zpravidla tři až čtyři části, kterým se říká bůhvíproč věty. Dohromady tvoří celou skladbu a stalo se zvykem mezi nimi netleskat. Hudebníci skončí, dirigent se na okamžik uvolní, lidé začnou do foroty a z přetlaku kašlat, někteří si bleskově prohlédnou mobily, zda jim něco neuniklo. A hraje se dál.

Tleskat se nesluší. Zavedl to prý hlavně český rodák Gustav Mahler, někdy na přelomu 19. a 20. století. Dřív se tleskalo podle libosti, a ještě dřív se hlučelo, přecházelo, případně se vrhaly citrusy či zelenina, pokud se skladba publiku nelíbila. 20. století však zavedlo pořádek. Skladba je to závažná, pojďme se na ni soustředit.

Ale doba pokročila, publikum zrůznorodělo a zejména na některých koncertech to začíná být problém. Třeba na tom nedávném, Jihočeské filharmonie s Pavlem Šporclem. Populárním mužem, populárním natolik, že na něj přišli i nezasvěcení. A hned po první větě se dali do potlesku. Ne všichni, takže nebyl zas tak bouřlivý. Sólista postával se svěšenými houslemi a tvářil se neutrálně, mírně nahrbený dirigent zůstával zády k publiku a členové orchestru hleděli před sebe. Potlesk utichl a pokračovalo se.

Po druhé a třetí větě už netleskal nikdo, nezasvěcení byli zasvěceni. Co s tím? Navrhuju vrátit se do 19. století a tleskat, kdykoliv se lidem hudba líbí. Jen ta rajčata bychom začít házet nemuseli.

Otakar Svoboda byl dlouhá léta kulturním redaktorem České televize. Už druhým rokem je tento novinář a moderátor šéfem Jihočeské filharmonie v Českých Budějovicích.

Eliška Novotná: Očko po očku

Před takovými dobrými čtyřiceti lety jsem do noci pletla a šila, abych nahradila nedostatek zboží a jeho malou rozmanitost na trhu a abych vůbec rodinu oblékla při nedostatku peněz. Pletla a šila jsem všechno, od papučí po kabáty. Musím ale přiznat, že mi to přinášelo nejen únavu, ale i radost z vytváření oděvních originálů. Byly to moje nápady, moje kombinace barev, střihů, vzorů a tvarů, s každou tou čepicí jsem dávala kousek sebe.

Teď jsem zase vytáhla z krabic pletací jehlice a pustila se do pletení svetrů. Už to není z nedostatku, ale naopak z dostatku, z dostatku všeho, i času. Už tím neřeším selhávání trhu, vždyť obchody, stánky a butiky oblečením přetékají. Pletařky - a že nás musí být! – to dnes mají snadné: tolik přadének a klubíček, tolik rozmanitých pomůcek usnadňujících pletení: třeba velké zavírací špendlíky pro odložení momentálně nepotřebných oček, tvarované krátké jehlice pro zpracování vzorů…o existenci něčeho takového jsme za mého mládí jenom slýchali.

Už nepletu především z nouze, ale pletu především pro radost. Radost z tvoření, radost z dávání času a nápadů. Trpělivě splétám očko po očku vysmívajíc se tak té dnešní uspěchané době, kdy není na nic čas, kdy čas protéká mezi prsty nepodstatnými činnostmi. Prostě si sedím, na stolku voní šálek s čajem; poslouchám audioknihu, krásně namluvenou mou oblíbenou herečkou, a počítám očka.

Eliška Novotná je socioložka, autorka několik odborných publikací. Vyučovala na několika fakultách Jihočeské univerzity, nyní přednáší sociologii na Fakultě managementu VŠE v Jindřichově Hradci.

Irena Kovářová: Prší krásně

Před pár dny jsem nakupovala a paní prodavačka si posteskla: „Už je zase škaredě. Včera hezky a dnes leje jako z konve. Jako by to sluníčko nemohlo vydržet.“ Při jejích slovech se mi vybavil obraz z předchozího dne – chodím v záhonech a zalévám. A je mi smutno z té vyprahlé půdy. Konve vody se vsakují a mizí nenávratně v hlubinách země. Říkám si: „Kdyby tak zapršelo.“

Vracím se zpátky do reality a povídám paní prodavačce: „Od chvíle, kdy začalo pršet, se raduji s celou přírodou. Země je vyprahlá a vodu moc potřebuje. Je dobře, že prší.“ Paní prodavačka se zarazí a po chvíli odpoví: „Lidé na venkově to vidí asi jinak než ve městě.“

Loučím se, odcházím a přemítám o tom, že až si začneme víc všímat přírody, bude nám všem lépe. Podle meteorologů by muselo intenzivně pršet šest týdnů, aby se dohnal deficit hladin podzemních vod. Bereme vážně informaci, že na jižní Moravě se za posledních 17 let propadly hladiny podzemních vod o více než pět metrů?

A můžeme s tím něco dělat? Určitě můžeme, ale o tom až někdy příště. Prozatím se radujme z každé kapky deště, protože když prší, příroda se nadechne a my s ní.

Irena Kovářová prošla dlouholetým studiem v oblasti feng-shui, celostní medicíny, esoteriky, angeologie, teologie, prosociální výchovy, umění a historie. Toto vše integrovala do metodologie s názvem architerika. V Rudolfově, kde s rodinou žije, založila takzvanou přírodní zahradu oceněnou mezinárodní plaketou Ukázková přírodní zahrada.

Pavel Kroneisl: Něco o čase

V jednom ze svých rozhlasových sloupků jsem kdysi použil slovní spojení minulé století. V této souvislosti se mi vždycky vybaví parní stroje, rozvoj železniční dopravy v Evropě a zlatá horečka v Americe. Prostě minulé století pro mě stále není to dvacáté, ale devatenácté. Narodil jsem se v polovině 20. století a nějak jsem ještě nedokázal přešaltovat.

Když už je řeč o vnímání času, vzpomněl jsem si na jednu z forbín pánů Jana Wericha a Miroslava Horníčka, ve které dospěli k závěru, že čas je pojem relativní. Žonglovali se slovy a pojmy kouzelným způsobem.

Ostatně, čím jsem starší, tím víc mi připadá, že doba mezi Vánocemi a Velikonocemi se stále zkracuje a naopak každá práce mi zase trvá nekonečně dlouho. Prostě je to opět o čase, je to totiž mrcha neposedná. Stále nám připomíná, co ještě musíme stihnout, co už vůbec nedoženeme, a nedá na chvíli pokoj.

Když se nad tím zamyslím, mám pocit, že bez měření času by se nám jednoznačně žilo lépe. Jenomže to bohužel nejde. Musíme přece vědět od kdy, do kdy a co za to. Navíc - čas jsou přece peníze. Znamená to, že se měří a počítá donekonečna. Nejlépe je vyrovnat se s tím, že čas prostě plyne, a to všem stejně, což je asi jediná spravedlnost na světě. Tak se s tím holt musíme smířit.

Pavel Kroneisl je publicista. Celý svůj profesní život spojil s českobudějovickým rozhlasovým studiem, kde pracoval především jako sportovní redaktor. Jeho hlas určitě dobře znají milovníci rozhlasových přenosů z hokeje a fotbalu. Dnes žije Pavel Kroneisl na Lipensku.

Další sloupky najdete ZDE.