Prokletím Habsburků byly duševní choroby, Masaryk měl žloutenku i břišní tyfus

Boleslav II. (920-999)

Začneme u krále Boleslava II., jehož přízvisko znělo Pobožný. Založil u nás dvacet kostelů, tři kláštery a zasloužil se o vznik biskupství. Ale také nechal neobyčejně krutě a nekompromisně vyvraždit Slavníkovce. A to přesně v den 60. výročí vraždy svatého Václava, kterou provedl či nařídil jeho otec. Náhoda? Tomu se nechce věřit. A co otázka dvojí tváře Boleslavovy osobnosti? Historici i lékaři o ní vedou spory už léta.

Boleslav II. trpěl „paralýzou“ - tak alespoň jeho chorobu popsali doboví kronikáři. Říkali tak ochrnutí na polovině těla. To ukazuje na mozkovou mrtvici, v Boleslavově věku způsobenou zřejmě ucpáním mozkových cév krevní sraženinou. Důsledkem mozkové arteriosklerózy bývají změny psychiky, proměny nálad, mohou nastat agresivní stavy, nezřídka dochází k úbytku intelektu. I z beránka se může ze dne na den stát nevypočitatelný vlk.

Navíc vyvraždění Slavníkovců nastalo jen čtyři roky před Boleslavovou smrtí. Podle odborníků lze tedy vyvodit, že mrtvice jeho rozhodnutí uspíšila. Uvědomil si, že na stmelení státnické moci pod jeden rod a do jedněch rukou už nemá mnoho času. Však také mozkových příhod pak prodělal ještě několik a na poslední z nich 7. února 999 skonal. „V poslední hodině ústa knížete ztuhla,“ píše Kosmas.

Karel IV. (1316 – 1378)

Otec vlasti, který pochoval tři ze svých čtyř manželek, bývá podezírán z toho, že je nakazil syfilidou. Však se o něm vědělo, že si v mládí rád užíval života. Avšak: v jeho době syfilis v Evropě ještě nebyl, ten přivezl z Ameriky až Kolumbus o více než století později. Posmrtné nálezy na Karlově těle koneckonců ani nic podobného neprokázaly. Ukázaly ale na něco jiného. A s manželkami to nesouvisí (však také ta poslední, Alžběta Pomořanská, se těšila neobvyklému zdraví a přežila svého muže o patnáct let).

Mistr Theodorik: Karel IV. Římský císař, český, lombardský a arelatský král, hrabě lucemburský, markrabě moravský|foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Na levé straně krční páteře Karla IV. našli soudobí lékaři otisk krevního výronu, který tlačil na třetí až pátý obratel. Protože mladý Karel rád vyhledával rytířské souboje, mohl to být pozůstatek po ráně dřevcem. Ta sama o sobě nemusela znamenat žádné vážné zranění, jenže mohla se stát jakousi Karlovou Achillovou patou. Slabým místem, na které později nasedl zánět nervů, zákeřná, prudká a přitom dlouhá nemoc, která Karla málem stála život už v jeho 34 letech. Tehdy, na podzim roku 1350, náhle ochrnul na ruce i nohy. Upadl do vysokých horeček a státníci z okolí i zástupci církve se už radili, jak postupovat v případě Karlovy smrti. On ale velmi vážný stav postupně překonal a za deset měsíců se opět postavil na nohy. Nicméně od té doby chodil ohnutý.

Později trpěl ještě dnou a její bolesti spolu s pozůstatky zranění a vážné nemoci ho donutily sklonit hlavu nejenom fyzicky, ale i co do veselé, živočišné povahy. Moudrého vladaře však nezlomily. Zemřel na horečku po zlomenině krčku stehenní kosti v listopadu 1378.

Rudolf II. (1552 – 1612)

Římský císař a český a uherský král, Habsburk. Ví se o něm, že z předbělohorské Prahy učinil centrum evropské vědy a kultury. Že se s gustem obklopoval hvězdopravci i alchymisty. Že věřil na horoskopy a kvůli jednomu z nich nejezdil na koni. Že měl slabost pro ženy a proháněl je místo koní v hradních stájích. Ale také že byl čím dál tím podivínštější a že v závěru života trpěl stihomamem a slavomamem. Kde se vzaly takové sklony v tak vzdělaném člověku, který se v umění opravdu vyznal (svědčí o tom jeho sbírky) a mluvil nejméně šesti jazyky? I tady je na vině zákeřná choroba. A spolu s ní rodová zátěž.

Rudolf II. (1606-1608)|foto: Hans von Aachen

Rudolf II. byl pravnukem španělské princezny Johanky řečené Šílené. Má se za to, že trpěla schizofrenií. Její syn císař Karel V., Rudolfův prastrýc, měl lehké, ale nepochybné deprese, další syn Ferdinand I. upadl do vážných depresí po smrti své manželky Anny, kterou velice miloval.

Podobně i Rudolfova melancholie se prohlubovala s každým zhaceným sňatkem. Jak stárl, všechny nevěsty, na které si myslel, se provdávaly. Ač to může znít bláznivě, Rudolfa to duševně ruinovalo. Však měl ono „bláznění“ v krvi. Rudolfův bratranec, španělský infant Don Carlos, trpěl těžkou duševní nemocí, zřejmě schizofrenií nebo epileptickou demencí, možná obojím. A Rudolfovi rodiče navíc byli bratranec se sestřenicí, takže přenos nesprávných genů se znásobil.

S Kateřinou Stradovou měl Rudolf syna Julia, který byl dokonce sexuálním a vražedným maniakem. Rodina ho uklidila do Českého Krumlova, ale poté, co tam sadisticky zavraždil mladou dívku, skončil ve vězení. A zanedlouho jako alkoholik v deliriu tremens. Takto pohnuté osudy zplodila rodinná diagnóza v kombinaci s degenerací.

A to stále není všechno: na destrukci Rudolfovy povahy i jeho zdravotního stavu se v druhé polovině života významně podepsal syfilis. Tehdy už byl v Evropě běžný, trpěla jím až třetina populace. Zdeformoval mu kosti, ovlivnil mozek. Ke zděděné maniodepresivitě přidal paranoiu až agresivitu. Rudolf II. ovšem bezprostředně zemřel na plicní infekci. Bylo mu nedožitých 60 let.

Tomáš Garrigue Masaryk (1850 – 1937)

V poslední době se objevila teorie, že do Habsburského rodu patřil i náš Tatíček, prezident Tomáš Guarrigue Masaryk. Údajně jako jeden z mnoha levobočků. Jakkoli se tato hypotéza zdá být přitažená za vlasy – vždyť TGM pocházel z moravského venkova, měl prosté rodiče a geny opravdu zdravé, má se za prokázané, že jeho matka se stýkala s mladým rakousko-uherským císařem Franzem Josefem při jeho pobytu na Moravě. Zapisoval si o tom prý dokonce poznámky do svého deníčku. Že o těhotnou Terézii a jejího nového manžela bylo kýmsi velmi dobře postaráno a že Tomáš byl ve svých 13 letech dokonce císaři tajně představen.

TGM se nicméně svému údajnému biologickému otci – zvanému u nás Starej Procházka – spíše nepodobal. Oproti menší postavě císařově a jeho oblým rysům v obličeji byl první prezident Československé republiky vysoký, štíhlý a jeho obličej byl spíše špičatý a nos úzký. Na druhou stranu, jeho vzhled, vznosné chování i postoj byly nápadně aristokratické. Věřil – podobně jako Habsburkové – na lásku, a to i tělesnou. A je pozoruhodné, že i u něho se objevil sklon k depresi, dokonce v mládí studoval sebevraždu. Avšak celkovému zdraví se těšil dobrému a zejména: TGM byl skvělého ducha! Naproti tomu císařský rod produkoval osobnosti průměrné, dokonce méně inteligentní až hloupoučké, jak tomu bylo například u Ferdinanda Dobrotivého, kterému Vídeňané říkali prostě „trotl“.

Co se týče chorob, Tatíček Masaryk je považoval za zbytečný luxus. Žil střídmě, nekouřil, od svých padesáti nepil alkohol, otužoval se, cvičil, jezdil na koni. Zdravotních trápení si však ve skutečnosti užil dost: v mládí utrpěl dva úrazy, vážnějším z nich byla bodná rána po přepadení tulákem.

Prodělal žloutenku i zákeřný břišní tyfus. Během emigrace čelil nejméně dvěma pokusům o otrávení. Pitva také prokázala v plicích drobné ložisko tuberkulózy. V pozdějším věku TGM trpěl nespavostí, na tu si stěžoval prakticky po celou dobu svého vládnutí. Jako jeden z mála českých prezidentů a státníků vůbec si byl vědom handicapů, které věk přináší, a opakovaně – leč marně – se pokoušel abdikovat kvůli svému stáří a zdravotnímu stavu. Zemřel v 88 letech na mozkovou mrtvici.

Tak k jakému závěru jste dospěli, byl nebo nebyl Tomáš Garrigue Masaryk potomkem vznešeného císařského rodu? Těžko říct, snad analýza DNA někdy ukáže pravdu. My jsme rádi, že jsme vám zatím mohli přinést nejednu zajímavou informaci o lidech, kteří utvářeli dějiny tohoto státu, o lidech z masa a kostí. Využili jsme k tomu statí neurologa Ivana Lesného, psychiatra Miloše Vojtěchovského a historika Davida Glocknera.