Prodala auto, aby měla rezervu, a začala psát. Za svůj debut o mládí Anežky České získala ocenění
Dvě děti, dvě knihy, byt v Praze i v šumavském Rejštejně. Taková je zatím bilance Jihočešky Terezy Dobiášové. Jen ona sama ví, jak se musela poprat se životem, aby dosáhla svých úspěchů.
Po vystudování dramaturgie na pražské DAMU nastoupila do Jihočeského divadla, pak byla několik let ředitelkou písecké Sladovny, kterou měnila v muzeum pro děti, ale nakonec se rozhodla, že chce psát.
„Prodala jsem auto, abych měla do začátků nějakou rezervu, našla si byt v centru Prahy a začala obcházet nakladatelství s rukopisem knihy o dětství a dospívání Anežky České,“ vzpomíná maminka patnáctileté a roční dcery. Tehdy si musela přiznat, že nikdo před ní neotevírá dveře dokořán.
Nakonec ale našla zázemí v nakladatelství Jota. A po vydání knihy Tajemství: Neskutečný příběh Anežky České získala cenu Magnesia Litera za debut. Nedávno vydala druhou knihy Sto roků samoty, která se opět vrací do doby dávno minulé.
Zahalila se do pláště a v prstech držela smotek staré špinavé vlny, ve které byla zamotaná ptačí peříčka. Spěchala. Nepřála si vzbudit pozornost, ať se sestry neptají, ať se neohlížejí. Chtěla odejít bez povšimnutí.
Utíkala ulicemi.
Přeběhla most a jak běžela, cítila, jak odněkud z hlubiny v ní stoupá něco, co si v klášteře, mezi sestrami nedovolila poslouchat.
Stoupala po úbočí kopce. Vysoko, až mezi stromy.
Znala cestu.
Stromy jako by ji vítaly. Jako by se před ní otevíraly.
Došla až do místa, které kdysi tvořilo střed posvátných hájů – do roklinky pod vrcholem kopce, do laskavé náruče uprostřed stromů.
Těžko popadala dech. Konečně byla sama, tady.
Padla na kolena a rozplakala se.
Mezi větvemi na ni padaly sněhové vločky a mísily se s jejími horkými slzami. Klečela na ledové zemi a plakala, jak by toho nebyla schopná mezi sestrami, v paláci.
Pak se stočila k zemi. Čelem se opřela o zem a tiše se modlila – a nebo prosila o setkání. Tiše zpívala. Ke stromům, jelenům a sovám, k bytostem té hory.
Pak se jí zdálo, jako by ji objal. Jako by ji zezadu objal a opřel si ji o sebe.
Ne Kristus, ale ten jiný bůh. Bůh s malým “b”, jestli mu tak vůbec smí říct. Mužská bytost náležející lesu. Napůl muž, napůl beran. Tvář člověka pod beraními rohy. Hruď muže a nohy berana či kozla. Dlouhý ocas opice. Jeho krev je zlatá. Je to bůh z listí a stromů. Pán tohohle kopce.
Stulila se v jeho náručí. Neuměla zastavit proud svých slz.
Tereza Dobiášová – Tajemství: Neskutečný příběh Anežky České
Rozhovor s Terezou Dobiášovou si poslechněte v magazínu Dámská jízda.
Související
-
Místo chalupy manželé pořídili zámek Dobrohoř. Neodradil je ani občasný zápach z nedalekého vepřína
Na konci Starého Města pod Landštejnem na Jindřichohradecku najdete bílou zámeckou budovu. To je Dobrohoř, kde mají svou jihočeskou „chalupu“ manželé Jana a Jan Mužákovi.
-
Inspiraci pro nové bezlepkové recepty našla Radka Vrzalová třeba u prababičky, která vařila na zámku
„Moje dcera, dnes už sedmnáctiletá, měla v necelých třech letech diagnostikovánu celiakii,“ vysvětluje Radka Vrzalová, co ji přivedlo k tomu, že začala vymýšlet recepty.
-
Akvarel zvládne každý, tvrdí malířka a lektorka Jitka Zajíčková
Vydat se na několikahodinový kurs a na jeho konci si odnést domů akvarelový obrázek, za který se rozhodně nemusíte stydět. To můžete díky lektorce Jitce Zajíčkové.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka