Při přistávání sovětských letadel na budějovickém letišti došlo 21. srpna 1968 k těžké havárii. Úplnou pravdu o ní se asi nikdy nedozvíme

Z vysílacího studia Československého rozhlasu v Praze zněla 21. srpna 1968 mimo jiné tato dramatická slova: „Přátelé, v těchto okamžicích se střílí již na dvoře Československého rozhlasu. Myslím, že to budou brzo poslední slova, která od nás slyšíte. Přátelé, u nás slyšíte střelbu… Věřme, teď nám nic jiného nezbývá než věřit a být klidní a nenechat se vyprovokovat.“

Jak dokládá autentická nahrávka, situace byla skutečně vážná. Po určitou dobu mohlo vysílat i českobudějovické studio, kterému naštěstí pomohla drobná, ale důležitá lest se záměnou cedulí s názvem školky a rozhlasového studia.

Dostanou krev, kterou přijeli prolévat

Dochoval se záznam českobudějovického rozhlasového vysílání, v němž reportér Vladimír Vácha říká:

„Na operačním sále českobudějovické vojenské nemocnice bojují lékaři o životy šesti lidí. Ještě dnes odpoledne byli tito lidé oblečeni do uniforem příslušníků sovětské armády, do uniforem okupační armády, která přijela obsadit Československo. A pak přišel podvečer. Při přistávání sovětských letadel na českobudějovickém letišti došlo k těžké havárii. Štáb lékařů je v plné práci, tak jak jim to přikazuje jejich lékařská povinnost, jejich lidská povinnost. Chirurgové poskytli zraněným vojákům první pomoc, ale zranění některých z nich jsou velmi vážná. Je třeba transfuze krve, lékaři jí nemají v těchto dnech dostatek. Požádali proto sovětského velitele, aby vyslal deset dobrovolných dárců z řad příslušníků svých jednotek. Nestane-li se tak, do této chvíle nevíme, zda se tak stalo, zranění vojáci i tak krev dostanou. Dostanou naši krev, tu, kterou přijeli prolévat.“

Úplnou pravdu o tom, co se tehdy skutečně odehrálo na českobudějovickém vojenském letišti, se asi nikdy nedozvíme. Hlavní aktéři, sovětští vojáci, už jsou totiž z naší republiky dávno pryč. Nějaké informace ale přece jen mezi Jihočechy kolovaly.

„Mezi lidmi se říkalo, že tam naši vojáci, to znamená československá letištní posádka, natáhli dopravní vleky, případně nějaká další železa, která způsobila, že letadlo nepřistálo bezproblémově,“ uvádí historik Jiří Dvořák.

Podle dalších pamětníků se pak skutečně jednalo o nehodu při přistávání jednoho z vojenských speciálů.

Sovětské letecké síly tehdy usilovaly o obsazení všech základen československé armády. „To se jim podařilo, protože prezident republiky vydal rozkaz, že armáda nemá klást odpor. Sice někteří na to byli připraveni, ale nakonec českoslovenští vojáci poslechli rozkaz. I tak bylo obětí velké množství,“ dodává Jiří Dvořák.

Zde si můžete poslechnout vzpomínky přímých účastníků, muzikantů, zpěváků, osobností spojených s hudbou. Jedná se o dva díly pořadu Světla ramp k padesátému výročí invaze:

Jizvy, které zanechala pancéřová vozidla

V roce 1968 připadl 21. srpen na středu. „Ta středa ráno byla velice zlá. Já si vzpomínám, že naši asi čtvrt hodiny plakali a neustále říkali, že to je nový Mnichov. Pak se naštěstí z toho vzpamatovali a já jsem byl zapojen do akce frontových bojovnic, to znamená, že jsem vyrazil do sámošky nakupovat trvanlivé potraviny,“ vzpomíná Jiří Dvořák.

Čtěte také

Do tohoto kalného rána, které si navěky pamatujte, se hlásí rozhlasová stanice husitského kraje, České Budějovice

„Nakonec se naši domluvili, že radši z Budějovic odjedeme do Dřítně, že na venkově se tyto události tráví lépe a to nebezpečí je mnohem menší než ve městě. Vraceli jsme se až po průběhu generální stávky, to znamená v pondělí, a od pondělka jsme tady zažívali věci, které už nebyly tak vyhrocené,“ dodává.

V prvních dnech okupace zněla z českobudějovického rozhlasu také tato slova hlasatele Bílka: „Na České Budějovice prší a prvním pohledem toto město ani nevypadá na město okupované. A přece toto město má své jizvy, ty na asfaltu a obrubnících chodníků, které tu zanechala pancéřová vozidla okupantů. Ty jednou opravíme, ale jizva na přátelství k těm, kterým jsme ještě nedávno tak věřili, je nevyléčitelná.“

Jiřímu Dvořákovi bylo tehdy třináct let a také jeho rodina stála před volbou, zda emigrovat, nebo ne. „V roce 1969 naši získali možnost vycestovat do Rakouska. Navštívili utečenecký lágr a tam zjistili, že Evropa už je plně obsazená, takže se nabízela Kanada, Spojené státy, Austrálie, Nový Zéland, Jihoafrická republika. Maminka tehdy řekla, že tam ani po smrti, a nakonec jsme se shodli, že majetek, který tu máme, komunistům nenecháme, takže jsme se vrátili,“ vypráví.

Velký šok podle něj rodina zažila při zpáteční cestě na hranicích. „Ve Velenicích jsme museli vystoupit a padli jsme do rukou celníků. Ti úplně změnili tvář a přístup. Když jsme jeli do Rakouska, tak nás vůbec neprohlíželi, a tohle byla prohlídka dokonalá. Hledali totiž, jestli nepašujeme peníze, zboží a podobně. Prohlíželi i toaletní papír, jestli v něm nejsou schované bankovky,“ popisuje Jiří Dvořák.

„Naši ještě věřili, že se něco změní k lepšímu, tak v roce 1970 ve Vyšném u Nakolic koupili chalupu. Bylo to kousek od hranic, jenže sotva to koupili, tak se posunulo hraniční pásmo pomalu až k chalupě. Ale když jsme tam jezdili, tak jsme aspoň mohli poslouchat zvonění z kostelíčka z Rakouska,“ uzavírá. A to byl poslední závan svobody až do roku 1989.

Takto vypadal v roce 1968 kontrolní stůl, který sloužil pro vysílání Československého rozhlasu|foto:Český rozhlas