Prázdniny s kokou. Cizincům v Andách pomáhá zvyknout si na řídký vzduch, místní ji užívají různě

Cigaretový úvod z mého dětství byl ale důležitý v jiném příběhu, který se odehrál díky mému zemědělsko-zahradnickému putování Kordilerami. A tam, jak je známo, mezi nejdůležitější rostliny patří koka.

Tedy lístečky keře, který nese vědecké jméno Erythroxilon coca a který dal jméno i jedné z nejstrašnějších drog současnosti – kokainu. Bylo to pro mne tak silné, že mi i samotné slovo koka nešlo pořádně do pusy. V Peru se ale změnilo úplně všechno.

Poprvé jsem se s kokou potkal při své návštěvě Reunionu, viděl jsem ji v jedné sbírce užitkových rostlin, kde mi ji ukázal Patrick, majitel soukromé botanické zahrady. Mluvil o ní asi tak, jako já mluvím o šeříku, kopretině či o borůvkách. Prostě úplně normálně.

Abych neměl takový respekt z této rostliny, vysvětlil mi ještě, že koka není kokain. V roce 1859 německý chemik Albert Nieman objevil alkaloid, který nazval jako kokain, když ho chemickou cestou izoloval z lístečků koky.

Majitel zahrady Patrick mi dále řekl, že na jeden gram zlověstného kokainu je zapotřebí nasbírat 40 kilogramů čerstvých listů. Tato informace mě vrátila do reality, čímž jsem už na koku nenahlížel jako na démona, ale jako na zcela normální keř s chlorofylem, listy a úžasným příběhem.

Je součástí různých obřadů

Podle všeho se zdá, že andští indiáni se s kokou znají důvěrně už mnoho let. Roste sice jenom na východní straně And směrem do džungle, ale užívají ji obyvatelé hor i ze strany západní.

Zřejmě dobře vědí, co dělají, protože koka je rostlinou téměř magickou. Je součástí různých obřadů a její duch, jsem si skoro jistý, se prohání po hřebenech Kordiler, aby tam nebylo tak pusto.

Lístečky koky v turistickém balení|foto: Pavel Chlouba

Koku užívají různě. Velmi často ji žvýkají. Do pusy ji občas vkládají tak, že si vezmou tři listy koky a udělají z nich trojlístek, který dají do úst. Potom přiloží k puse prázdnou dlaň a fouknou do ní, jakoby chtěli z dlaně odfouknout nějaké smítko. Nevím to jistě, ale vypadá to, jakoby tím vyfoukli ducha koky a dali mu svobodu, ať si letí, kam chce.

Žvýkacího obřadu jsem se nezúčastnil, ale stal se ze mě řadový popíječ kokového čaje. Mimochodem, nic neobvyklého na tom není. Konzumentem koky v této podobě se stane téměř každý cizinec, který je vystavený řídkému andskému vzduchu. Lístky koky působí na lidský organismus tak, že mu pomáhají lépe si zvyknout na vzduch, kde je méně kyslíku než v rušných ulicích našich měst.

A ještě něco koka umí – a proto je tak oblíbená u chudých indiánů. Nevím, jak to ta rostlina dělá, ale když si koku hezky požvýkáte, nebo ji užijete formou čaje, tělo má pocit, že nemá hlad ani žízeň. Tuto vlastnost moje tělo ocenilo jako pro mě nejdůležitější. Ne že bych se nadnášel v nadmořských výškách 4000 metrů jako ptáček, ale udýchal jsem to bez následků na zdraví. A ještě jsem u toho neměl žádný hlad. No dobře, řeknu to jinak. Neměl jsem takový hlad, jaký mám po vycházce u nás.

O něco jinak na tom byla třeba anglická královna Viktorie nebo papež Lev XIII. Ti se s kokou potkali jen tak mimoděk, možná až trochu nenápadně. A přeci jejich kontakt s magickými lístky stálezeleného keříku z východních And byl díky jednomu nápoji pozitivní.

Cesta Pavla Chlouby ke kořenům brambor

• Upravit
• Smazat

V magazínu Zelené světy máme Bramborový podzim a Pavel Chlouba sbalil kufry a vydal se na svoji druhou velkou cestu s Českým rozhlasem. Cílem jeho expedice je Peru a Bolívie, pravlast všech brambor.

Může za to nepochybně francouzský vinař italského původu Angelo Mariani, kterého v roce 1863 napadlo lístky koky dovezené z Peru naložit do vína. Nový nápoj si pro slávu kráčel mílovými kroky. Zřejmě se stalo, že alkaloidy se z lístků koky v množství zcela přiměřeném hezky ve vínku rozpustily a udělali svoje.

Celkem uvěřitelně pak působily reklamní slogany na Marianiho zázračné víno, které hlásaly, že obnovuje zdraví, dává tělu energii a odpuzuje melancholii. Jinými slovy to zřejmě znamenalo, že život s kokou naloženou ve víně je asi pěkná jízda.

Ale asi to tak bude dobře. Vděčným konzumentem tohoto vína s kokou byl i francouzský spisovatel Jules Verne. Jestli je to tak, jak si myslím, tak jsem velmi vděčný jak vinaři Angelu Marianimu, tak keři Erytrhroxilon coca. Bez nich by možná nevznikly nejoblíbenější knihy mého dětství. No řekněte sami, který kluk by netoužil zažít Dva roky prázdnin, Cestu kolem světa za 80 dní, nebo alespoň Pět týdnů v balónu?