Povídka: Čundr do budoucnosti

Jmenuji se Ema. S bratrem Patrikem často chodíme na „čundry“. Jednou se nám přihodila zvláštní věc. Sbírali jsme dřevo na oheň.

„Emo! Pojď sem, honem!“ Patrik se nad něčím skláněl. Byla to podivná černobílá krabička se dvěma šipkami. Jedna ukazovala doprava a druhá doleva.

„Co je to?“
„Nevím. Zkusíme jednu zmáčknout?“ řekl Patrik a já se ho chytila za rukáv. Zmáčkl pravou šipku. Vtom všechno začalo zrnit. Kolem nás se objevil úplně jiný svět. Stáli jsme na rušné ulici. Nad námi létaly rakety. Všude se hemžili divní človíčci. Měli rozcuchané bílé vlasy a vypadali jako Albert Einstein.

Ani jsme se nestačili rozkoukat a dva Albertíci v černobílých uniformách nás naložili i s batohy a dřevem do rakety a někam vezli. Ve vzduchu jsem si všimla, že domy vypadají jako obří vejce. Zvláštní bylo, že nebyly slyšet žádné zvuky, ani hlasy, nebo hluk motoru.

Přistáli jsme u vejce s nápisem Muzeum. Naši průvodci nás předali jiným dvěma Albertíkům. Zavřeli nás do jakési obří vitríny s označením "Homo sapiens sapiens – Bohemicus tschundrus".

„Brácho, vraťme se domů!“
„Ale jak? Ten jeden podivín mi vzal krabičku se šipkami.“ Všechno bylo ztracené. Měli jsme velký hlad, tak jsme si rozdělali oheň a opékali buřty. Člobrdíci na nás zírali. Byli jsme jak zvířata v ZOO. Každý z nich měl u pasu krabičku podobnou té naší. Jak jim ji vzít, abychom se vrátili zpátky?

Ráno nás naložili do rakety. Přistáli jsme před velkým zlatým vejcem. Odvedli nás do černobílého sálu, kde na stupínku seděl velký Einstein s korunou na hlavě. Patrik se ke mně naklonil a pošeptal mi do ucha: „Vidíš jeho krabičku? Na tři skáču!“ Pochopila jsem. Brácha řekl tři a skočil po Einsteinově krabičce. Rychle jsem se ho chytila a zmáčkla levou šipku.

Svět zazrnil. Vykřikla jsem radostí: „Jsme doma! Jupí!“