Pondělní Noční linka: Když doma není televize

13. říjen 2025

Kdy jste doma řekli: televize už nebude? Kdo rozhodl, že přijímač půjde pryč? Jak jste zvládali večery bez obrazovky? Obejdete se bez zpráv, seriálů a reklam? Nahrazuje vám televizi rádio, knihy, internet – nebo ticho? Bylo to osvobození, nebo spíš šok? Dokážete si dnes život bez televize představit? A jak reagovali sousedi a přátelé, když zjistili, že doma nemáte televizi?

Televize byla po desetiletí „královnou obýváku“. Pro mnohé generace znamenala první okno do světa, společníka na večery i zdroj debat v práci. Dnes ale stále víc domácností přiznává, že ji nemají – a nechybí jim. Někdo se spolehl na internet a chytrý telefon, jiný zjistil, že má víc času na rodinu, koníčky a skutečné rozhovory. Zajímavé je, že když televize doma není, většinou zmizí i hádky o program a dálkové ovládání. Na druhou stranu, někteří lidé se cítí odříznutí – protože televize je pořád zdrojem společných zážitků, filmů, sportovních přenosů nebo tradic, jako jsou vánoční pohádky.

Podle Českého statistického úřadu mělo v roce 2024 v Česku televizi přibližně 96 % domácností, ale trend pomalu klesá. Nejvíc „bez televize“ je mezi mladšími lidmi do 35 let, kde ji nemá už každý pátý. Naopak senioři ji drží jako pevnou součást života – podle průzkumu CVVM až 88 % z nich sleduje televizi denně. Sociologové dodávají, že domácnosti bez televize mají častěji jinou společenskou aktivitu – například více čtou, sportují nebo tráví čas s přáteli. Zdroj: ČSÚ, CVVM 2024.

Na vaše příběhy a názory se v dnešní Noční lince z Prahy už teď těší Honza Macoun.

Volat do studia můžete na telefonní číslo 731 800 900 nebo psát na e-mail linka@rozhlas.cz, případně využijte webový formulář www.rozhlas.cz/linka.

autor: Honza Macoun
Spustit audio

    Nejposlouchanější

    Více z pořadu

    E-shop Českého rozhlasu

    Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

    Karin Lednická, spisovatelka

    kostel_2100x1400.jpg

    Šikmý kostel 3

    Koupit

    Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.