Počátky křesťanství v Rumunsku a mučedníci z prvních čtyř století
Rumuni jsou spolu s Řeky nejstarším křesťanským národem jihovýchodní Evropy. Sousední národy – jižní a východní Slované a Maďaři – totiž přijali křesťanství mnohem později, až ke konci prvního tisíciletí.
Přesná doba příchodu křesťanství na území dnešního Rumunska není známá, jisté však je, že křesťanství pronikalo na území bývalé Dácie s římskými kolonisty už ve 2. a 3. století, což potvrzuje římský autor Tertullianus. Je však pravděpodobné, že se křesťanství dostalo na tato území ještě o něco dříve.
Svatý Ondřej - apoštol Rumunů
Podle tradice, kterou zaznamenal církevní historik Eusebius z Cesareje v roce 324, apoštol Ondřej, učedník Kristův, kázal Evangelium „v Skýtii“. Pozdější tradice tvrdí, že apoštol Ondřej přešel z Asie do Velké Skýtie (čili na jih dnešní Ukrajiny), a potom do Malé Skýtie (dnešní Dobrudže), kde kázal v řeckých městech na pobřeží Černého moře.
V Dobrudži, 80 km na západ od černomořského města Konstanca, se dokonce nachází Jeskyně svatého apoštola Ondřeje, která je považována za „Rumunský Betlém“, za místo, kde se zrodilo křesťanství pro rumunský národ. Podle tradice v ní totiž působil apoštol Ondřej. Podrobnosti o zdejším působení apoštola Ondřeje prozrazuje Athanasie Coşmeriuc, tajemník kláštera Cocoş v Dobrudži:
„Sv. apoštol Ondřej pokřtil tato území mezi Dunajem a mořem. My jako Rumuni ho považujeme za našeho patrona a v církevním kalendáři je označen speciálním červeným křížem den 30. listopadu, kdy ho slavíme jako patrona Rumunska. Mluvíme o něm při bohoslužbách. Svatý Ondřej je patron Rumunska.
Je o něm známo, že byl Petrův bratr a jako první byl povolán za apoštola našeho Spasitele Krista. Po nanebevstoupení Krista a seslání Ducha svatého apoštol Ondřej odešel do Velké Skýtie, což je jih Ukrajiny a sever černomořské oblasti, a do Malé Skýtie, tzn. do Dobrudži, na toto území. Když sem svatý apoštol přišel, tak na těchto územích obyvatelé neznali křesťanskou víru.
Předpokládá se, že přijel po vodě, po moři. Prvním místem, kde se zastavil, byla Tomis, dnešní Konstance, starověká Tomis. Tam určitě vysvětil biskupy a kněze. A pak se stáhl do jeskyně svatého Ondřeje. Na území Dobrudže je obzvláště známá koleda svatého Ondřeje, která dokazuje, že svatý Ondřej tady byl. Toponymie míst – jeskyně svatého Ondřeje a potok svatého Ondřeje – dokazují, že svatý Ondřej tudy prošel a křtil obyvatele tohoto území. Určitě to byl Spasitelův přímý apoštol, vysvětil biskupy a kněze. První biskupství, uznané v kanonickém řádu patriarchátu, bylo arcibiskupství v Tomidě, má úroveň arcibiskupství, protože je to první biskupství, které založil svatý Ondřej.“
Přibližně 150 od jeskyně svatého apoštola Ondřeje se nachází devět pramenů. Podle tradice apoštol Ondřej křtil v potůčku, který tyto prameny vytvořily. Jeskyně se nachází 4 km od silnice mezi Konstancí a Ostrovem na kraji lesa poblíž obce Ion Corvin.
Jeskyni objevil v roce 1918 advokát Jean Dinu z nedalekého Adamclisi na základě zjevení ve snu (některé prameny uvádějí jako rok objevení 1920 nebo dokonce 1943). Jeskyně byla po úpravách v roce 1944 posvěcena za místo modlitby, avšak krátce poté ji zruinovovaly ruské jednotky. Chátrala také za komunismu, kdy v ní byl chlév pro ovce.
Až v letech 1986-1989 byl její vchod i interiér vyčištěn a v roce 1990 sem přišli dva mniši s cílem obnovení mnišského života na tomto starobylém místě a postupně zde byl vybudován klášter. Se stavbou velkého chrámu se začalo v roce 1998 a byl dokončen v roce 2002. Dnes je opravdovou katedrálou vyzdobenou na vnějších stěnách působivými mozaikami. Velmi pozoruhodná je však především samotná jeskyně – je citlivě vyzdobena malými ikonami a svítilnami a na jejím konci se nachází chrámová kupole, která vyčnívá nad povrch skály.
Zvěstování křesťanství v Dácii pod nadvládou Říma
V roce 106 dobyl dácké království římský císař Traján a přeměnil největší část Dácie v římskou provincii. Ta byla poslední provincií připojenou k impériu a jeho nejzazší výspou v barbarském světě, umístěnou mimo jeho přirozené hranice. S římskými kolonisty přišli do Dácie lidé ze všech částí Římské říše, a to nejen vojáci, ale také obchodníci, a předpokládá se, že někteří z nich seznámili obyvatele Dácie s křesťanstvím.
V polovině 3. století se v Dácii objevili Gótové, obyvatelstvo německého původu, které přivleklo i zajatce, kteří vyznávali křesťanství.
Ze 4. století se dochovaly archeologické nálezy dokumentující přítomnost křesťanů v Dácii a jsou známa i jména některých mučedníků. Navíc už tehdy na pravém břehu Dunaje existovalo několik biskupství. To svědčí o tom, že přítomnost křesťanů na tomto území musí být ještě o něco starší.
Že se křesťanství šířilo na území Dácie v souvislosti s římskou nadvládou dokládá i fakt, že většina slov, které se týkají samotné podstaty křesťanství, jsou výrazně latinského původu:
kostel, církev = biserică (latinsky basilica)
kříž = cruce (latinsky crux, -cis)
Bůh = Dumnezeu (latinsky domine deus)
kněz = preot (latinsky presbyterum)
Velikonoce = paşti (latinsky pascha, -ae)
Vánoce = crăciun (latinsky creation, -onis)
anděl = înger (latinsky angelus)
nebe = cer (latinsky caelum)
věřit = a crede (latinsky credere)
hřích = păcat (latinsky peccatum)
neděle = duminică (latinsky dies dominica)
modlitba = rugăciune (latinsky rogatio)
Je velmi zajímavé, že v modlitbě Otče náš a v nicejsko-cařihradskému Vyznání víry je v rumunštině více než 90 % slov latinského původu. V modlitbě Otče náš tvoří výjimku slova „vůle, vina, pokušení a zbavit“.
Starokřesťanští mučedníci
V prvních stoletích po Kristu byli mnozí křesťané za svoji víru vystaveni mučednické smrti. O starokřesťanských mučednících lze dodnes najít mnohá svědectví i na území Rumunska.
Například v Halmyris, v dnešní obci Murighiol na břehu Svatojiřského ramena Delty Dunaje (Braţul Sf. Gheorghe al Dunării) byl 8. července 290 sťat kněz Epictet a mladík Astion, kterému tento kněz ukázal cestu ke křesťanství. Jejich ostatky byly nalezeny v srpnu 2001 ve zbytcích biskupské baziliky bývalé římské pevnosti, která byla objevena roku 2000. Ostatky byly umístěny v katedrále ve městě Konstanca. 8. června 2002 byl nedaleko místa, kde byli pohřbeni, položen základní kámen chrámu nového kláštera. Od té doby byl vybudován klášter, nicméně obrovský chrám je dodnes ve výstavbě. Jeho podzemní prostory byly vysvěceny 8. června 2007 a 5. června 2008 do nich byly z Konstance přeneseny ostatky svatých Epicteta a Astiona.
Další ostatky významných starokřesťankých mučeníků byly objeveny v roce 1971 v obci Niculiţel v župě Tulcea. V kryptě starokřesťanského kostela byly nalezeny ostatky šesti mučedníků – dva z nich zemřeli ve 2. stol. n. l. a jména dalších čtyř mučedníků ze 4. stol. jsou známa díky nápisu v hrobce: Zotic, Atal, Camasis a Filip. Předpokládá se, že tito čtyři mučedníci zemřeli v době pronásledování císaře Dikleciána v letech 304-305. Jak k objevu došlo, popisuje tajemník kláštera Cocoş [Kokoš] Athanasie Coşmeriuc:
„V důsledku prudkých dešťů se ve vsi Niculiţel z jedné vedlejší cesty odplavilo bahno a objevila se kupole, která musela znít dutě, když tam vesničané jezdili vozy. A v kupoli se našla truhla se čtyřmi skupinami ostatků. Nevědělo se, o co jde. Příslušné orgány vše vyšetřovaly a ukázalo se, že jde o hrobku, která obsahuje čtyři skupiny kostí. Když se otevřela, na jižní stěně byl nápis v řečtině ‘mučedníci‘ s Kristovým monogramem a svatým olejem a dále čtyři jména: Zoticos, Attalos, Camasis, Filipos. Takže nápis v řečtině, který znamená ‚Kristovi mučedníci Zotic, Atal, Camasie a Filip‘. O nich existuje několik záznamů v církevních dokumentech, konkrétně ve dvou: v Synaxáři (sbírce legend) cařihradské církve a v Jeronýmském martyrologiu, které uváděly, že mučedník Zotic spolu s ostatními trpěl 4. června 303 v římské pevnosti Noviodunum na břehu Dunaje. Tam se dnes nachází město Isaccea [Isakčea] a na břehu Dunaje jsou dodnes vidět zbytky římské pevnosti Noviodunum. Tito čtyři svatí byli pravděpodobně křesťanští misionáři, kteří vyznávali křesťanskou víru a kvůli ní byli sťati.
V roce 303 byla Dobrudža římskou provincií a nazývala se Malá Skýtie, v té době, za císaře Diokleciána byla spravována jako oddělená provincie Římské říše. Dioklecián byl dobrým správcem říše, ale krutým pronásledovatelem křesťanů. Za velmi krátkou dobu, v únoru a březnu roku 303, vydal tři edikty, kterými nařizoval pronásledování křesťanů. Podle ediktu ‚Non licet esse vos‘ (‚Nemáte právo vůbec existovat‘) se řídili i další římští císaři, kteří v pronásledování pokračovali. On však svým způsobem uzavírá období císařů pronásledovatelů, protože po něm pouze Julianus Apostata byl podobně krutý. Za císaře Diokleciána začalo pronásledování, které se projevilo i tady, v této oblasti.
Tito čtyři mučedníci byli pravděpodobně křesťanští misionáři, někteří dokonce tvrdí, že Zotic byl kněz; každopádně to byli římští vojáci, kteří vyznávali křesťanskou víru. Tito čtyři se stali mučedníky, protože byli sťati a pohřbeni v Niculiţelu. Niculiţel byla pravděpodobně římská osada závislá na pevnosti Noviodunum a křesťané tam pohřbili těla popravených, aby nebyla znesvěcena. Nad jejich hrobem, přesně tak, jak to bylo v prvních stoletích křesťanství zvykem, byl postaven kostel. Chtěl bych upřesnit, že jejich hrob měl hranolovitý tvar s baldachýnem a nad ním byla kupole.
Kostel postavený nad jejich hrobem byl na tehdejší dobu poměrně velký a stál tu do 6.-7. století, kdy byl zničen teprve v důsledku invaze kočovných národů. Tady byl brod přes Dunaj a procházely tudy národy přicházející z asijských stepí. Kostelík určitě přitahoval pozornost, respektive celý komplex, protože vedle zbytků kostela byly objeveny i další stavby. Některé ani dodnes nebyly vykopány, protože jsou pod současnou vesnicí, pod obydlími vesničanů. Kostelík existoval do doby, než byl opuštěn. Zapomnělo se na něj, byl zanesen hlínou. Nevědělo se o něm nic až do roku 1971, kdy byl zázračným způsobem objeven v Niculiţelu.“
Ostatky těchto čtyř mučedníků byly 17. ledna 1973 přeneseny do nedalekého kláštera Cocoş a tajemník tohoto kláštera Athanasie Coşmeriuc popisuje, jak probíhá každoroční svátek čtyř mučedníků z Niculiţel:
„Jejich svátek připadá na 4. června, ale začíná se slavit o den dříve 3. června, kdy probíhá zajímavé procesí z kláštera Cocoş do Isaccea, což je místo, kde trpěli, a pak do Niculiţelu, kde jejich ostatky zůstanou v kryptě přes noc. Rakvičky s jejich ostatky se tam vejdou, protože krypta je dost velká. Takže tam jsou umístěny a zůstanou tam přes noc. Zároveň se tam po celou noc probíhají modlitby bdění, druhý den je liturgie a pak se procesí vrátí zpět do kláštera Cocoş. Je to velmi cenný poklad kláštera, který je známý nejen v Rumunsku tím, že jsou v něm uloženy ostatky mučedníků z Niculiţelu.“
Dochované zbytky starokřesťanských bazilik z Niculiţelu a z Murighiol jsou v dějinách rumunské křesťanské církve velmi důležité, protože právě v nich se dochovaly jediné dosud objevené ostatky mučedníků, kteří zahynuli na území dnešního Rumunska.
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
