Po prvním září 1939 nikdo z jihočeských mužů dobrovolně do nacistické armády nevstoupil, i když měli tu možnost

Druhé světové války se zúčastnila většina států světa. Konflikt vzal život 60 milionům lidí a byl tím nejničivějším v lidských dějinách. Válka v Evropě začala 1. září 1939, když nacistické Německo napadlo Polsko. Jak se první dny války promítly do života lidí na jihu Čech?

1. září 1939 připadlo na pátek. Pokud v ten den vycházely noviny, pak se zabývaly možná ještě tak čerstvě podepsanou smlouvou o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem. O výstřelech, které prvního září padly v Gdaňsku, na jihu Čech většinou ještě nikdo netušil.

Přesto v protektorátu Čechy a Morava zavládla tísnivá atmosféra, na jihu Čech bylo v tyto dny preventivně zatčeno asi 350 lidí jako jakási pojistka proti případným všelidovým protestům.

Jako první odvedli Němci některé představitele jihočeské politické elity. „Byl zatčený bývalý českobudějovický starosta a představitel Národně socialistické československé strany Alois Neuman a za stranu lidovou byl páter Josef Plojhar,“ připomíná historik Jiří Dvořák.

Přežít a přizpůsobit se situaci, to byl základní pud každé rodiny. Ke cti Jihočechů je nutné přičíst, že ačkoliv existovala oficiální možnost vstoupit do německých vojsk dobrovolně, nikdo z českých a jihočeských mužů to neudělal.

A byl zaveden přídělový systém. Abychom si jej dokázali představit – každý dospělý člověk musel vyjít na týden se 700 gramy masa, tedy ani ne tři čtvrtě kilogramem, koupit by mohl také necelý litr a půl mléka, přesně 1,4 litru. Dalších mléčných výrobků, tuků a oleje bylo na týden a osobu k zakoupení 420 gramů, 280 gramů másla a nebo dvanáct a půl deka mýdla na čtyři týdny.

Třetí výprava za dektrety Josefa II.

12. ledna 1782 vešel v platnost dekret císaře Josefa II., který znamenal zrušení velkého množství klášterů. Proč se vůbec syn Marie Terezie pro takový krok rozhodl a jak to vypadalo v praxi?

Ze současného pohledu vnímáme zrušení klášterů jako barbarský čin, protože zaniklo mnoho kulturních hodnot, ale císař Josef II. se pro něj rozhodl na základě pragmatického uvažování.

„Myslel na potřeby státu a obyvatel i církve, jakkoli to může znít paradoxně. Rušení klášterů bylo součástí široce pojatých reforem církevní správy a právě z majetku zrušených klášterů bylo potom financováno zřizování nových farních kostelů a také nových škol,“ říká Daniel Kovář, ředitel Státního okresního archivu České Budějovice.

Císař Josef II. chtěl, aby každý podaný jeho velké monarchie měl k dispozici kostel vzdálený maximálně hodinu cesty od domova. „Bylo to nařízení pragmatické, aby se podaní nezdržovali dlouhými cestami. Farnosti byly obrovské, takže někteří obyvatelé, třeba z horských oblastí, to měli do kostela skutečně daleko,“ připomíná Daniel Kovář.

Síť kostelů bylo proto nutné zahustit. V 80. letech 18. století tak vznikly v Čechách stovky nových svatostánků. V tomto období bylo postaveno nejvíc kostelů v české historii.

Na stavby však byly potřeba peníze a také bylo nutné obsadit nové kostely duchovními. Právě k tomu posloužilo rušení klášterů. V českých zemích jich zanikla zhruba třetina.

„Víme, že rušení klášterů nebylo bezhlavé, byl to promyšlený a několik let trvající proces začínající už v roce 1781. Roku 1782 se pak po celé monarchii rozjeli státní komisaři, kteří zjišťovali, jakou činnost vyvíjejí jednotlivé kláštery a jaký mají majetek. Na základě toho se pak rozhodlo, které budou zrušené,“ uvádí Daniel Kovář.

Více si poslechněte ve vydání Vltavínu online.